Ukázka #9 - Dotek temnoty (Kenzie & Gennarová 2)

Ve spolupráci s nakladatelstvím Epocha Vám přinášíme novou rubriku s názvem Ukázka z knihy. Doufáme, že Vám to pomůže v rozhodnutí, jestli si danou knihu koupit a třeba objevíte nového oblíbence.

Anotace:

V ulicích Bostonu řádí sériový vrah, jehož výběr obětí zdánlivě postrádá smysl. Je zvrácený, brutální, nepředvídatelný. A hlavně – posledních dvacet let sedí za mřížemi…

Dvojice soukromých detektivů Patrick Kenzie a Angela Gennarová se účastní honu na vraždící bestii, jejíž činy – jak pomalu zjišťují – se točí kolem jejich dětství. Jenže jak je může ohrožovat člověk odsouzený už před lety na doživotí? Co se v minulosti stalo, že někomu stojí za to zabíjet znovu?

Patrick a Angela hrají o všechno. O život svůj i životy svých blízkých. Každý z nich někoho ztratí a nijak tomu nelze zabránit. Souboj s psychopatem se vyhrát nedá. Ať zvítězíte, nebo prohrajete, temnota, které se při tom dotknete, vás ovlivní už navždy…

Dennis Lehane: Dotek temnoty (Kenzie & Gennarová 2) – UKÁZKA

Prolog 

Štědrý den

18.15

Před třemi dny, v noci, zrovna když podle kalendáře začínala zima, byl Eddie Brewer, kluk, se kterým jsem vyrůstal, jedním ze čtyř lidí zastřelených v jedné večerce. Nešlo o loupežné přepadení. Střílel James Fahey. Zrovna se rozešel s přítelkyní Laurou Stilesovou. Pracovala v prodejně jako pokladní a měla službu od čtyř do půlnoci. V jedenáct patnáct, jen chvíli po tom, co si Eddie Brewer nasypal do plastového kelímku led a zalil ho spritem, vešel James Fahey a střelil Lauru Stilesovou jednou do obličeje a dvakrát do srdce. 

Pak vpálil kulku do hlavy Eddieho Brewera, prošel uličkou mezi chladicími boxy, kde se poblíž mléčných výrobků choulil postarší vietnamský pár. Dvě kulky pro každého a James Fahey došel k závěru, že jeho dílo je dokonáno. 

Šel do auta, sednul si za volant a na zpětné zrcátko přilípnul soudní zákaz přibližovat se k expřítelkyni, se kterým na něj vyrukovala Laura a její rodina. Pak si omotal kolem hlavy jednu z Lauřiných podprsenek, loknul si z láhve Jacka Danielse, strčil si pistoli do pusy a zmáčknul spoušť. 

James Fahey a Laura Stilesová byli na místě mrtví. Postarší Vietnamec zemřel při převozu do Carneyovy nemocnice, jeho žena dodýchala několik hodin po něm. Eddie Brewer upadl do kómatu. Doktoři prohlásili, že prognóza není moc dobrá, a taky se nechali slyšet, že je zázrak, že ještě žije. 

Novináři se toho chytli, protože i když Eddie, s nímž jsem vyrůstal, rozhodně nebyl světec, stal se knězem. Tu noc, kdy schytal kulku do hlavy, si šel zaběhat. Měl na sobě jen tričko a tepláky, takže Fahey nemohl jeho životní poslání tušit. Osobně jsem toho názoru, že by se tím stejně nic nezměnilo. Jenomže tisk těsně před Vánoci vycítil nostalgii po víře a snažil se z jeho kněžství vytřískat co nejvíc. 

Televizní komentátoři i redaktoři od novin líčili náhodné postřelení Eddieho Brewera jako biblické znamení. Apokalypsa, vykřikovali, a v jeho farnosti v Lower Mills i v okolí Carney se konala jedna bohoslužba za druhou. Eddie Brewer, prachobyčejný fráter a naprosto nevýrazný chlápek, byl na nejlepší cestě stát se mučedníkem. Ať už živý nebo mrtvý. 

S noční můrou, která vstoupila do mého života a do životů dalších lidí ve městě před dvěma měsíci, však měla celá aféra Eddieho Brewera pramálo společnýho. Po tom prožitém zlém snu mi zůstaly nezahojené rány, doktoři říkali, že už je to tak dobrý, jak se dalo předpokládat, i když doteď nemám cit v pravačce a ještě pořád mě pod vousy, co si nechávám narůst, pálí jizvy. Ne, ani kněz, který se připletl do přestřelky, ani sériový vrah, s nímž jsem měl tu čest, ani „etnické čistky“ v jedné z bývalých republik Sovětského svazu, ani muž, co se prostřílel klinikou umožňující potraty hned za rohem, a ani další sériový vrah, co zabil deset lidí v Utahu a ještě ho nechytili, – nic z toho spolu nesouvisí. 

Jen někdy mívám pocit, že to spolu souvisí, že všechno to nahodilé násilí má nějakou spojitost a že stačí jen přijít na to jakou, aby to všechno dávalo smysl, aby se to dalo pochopit. 

Vousy si nechávám narůst ode Dne díkůvzdání; nikdy předtím jsem je nenosil. 

Zastřihávám si je, nicméně pokaždé, když ráno stojím před zrcadlem, mě jejich existence překvapí. Jako by se mi celou noc nezdálo o ničem jiném než o hladké tváři nerozryté jizvami, o kůži bez poskvrnky, jakou mají jen batolata, hebké a zrůžovělé svěžím povětřím a hýčkané láskyplnou mateřskou péčí. 

Detektivní kancelář Kenzie – Gennarová má zavřeno. Řekl bych, že už se v ní začíná usazovat prach; v koutě za stolem už mám nejspíš první osamělou pavučinu a Angie nejspíš taky. Angie je pryč od konce listopadu; a já se na ni snažím nemyslet. Na Grace Coleovou taky. A na Graceinu dceru Mae jakbysmet. Nechci si připomínat nic z toho. 

Mše naproti přes ulici právě skončila. Venku panovalo s ohledem na roční dobu nezvykle teplé počasí, sloupec rtuti končil vysoko nad nulou, i když slunce zapadlo už před hodinou a půl. Farníci postávali venku, jejich hlasy ostře zněly tmou: šťastný a veselý, přáli si navzájem. Pozastavovali se nad rozmary počasí, které si po celý rok prý dělalo, co chtělo. Ano, v létě byla zima, na podzim nezvykle teplo a pak najednou začalo být lezavo a přišel mráz. Zazněla i slova o tom, že by nikoho nepřekvapilo, kdyby se na Štědrý den ráno teplota vyšplhala přes dvacet stupňů. 

Padlo jméno Eddieho Brewera. Chvíli o něm mluvili, ale ve vší stručnosti. Měl jsem pocit, že si nechtěli kazit sváteční náladu. Achich, kam ten svět spěje? Svět se zbláznil, říkali. Zbláznil. Zbláznil. Zbláznil. 

V poslední době trávím venku hodně času. Z verandy se dívám na lidi, a i když je dost chladno, jejich hlasy mi nedovolí odejít, zraněnou ruku mám ztuhlou a zuby mi začínají drkotat o sebe. 

Vždycky po ránu si beru kafe ven, sedím na čerstvém vzduchu a dívám se přes ulici na školní dvůr, na malé kluky s modrými kravatami a v modrých kalhotách, dívenky v kostkovaných sukních a lesklých baretech pobíhající sem a tam. Jejich nečekané výkřiky a rychlé pohyby, jejich zdánlivě nevyčerpatelná zásoba kypící energie, mi někdy lezou na nervy, jindy mě zase nabudí. Záleží na tom, jakou mám zrovna náladu. Když mám den blbec, jejich jekot je jako skleněné střepy, co se mi zabodávají podél páteře. Když mám ale dobrý den, tak cítím příval čehosi, co by se dalo popsat jako připomínka doby, kdy jsem byl zdravý, kdy mě nebolelo něco tak přirozeného jako dýchání. 

O co jde především, napsal, je bolest. Kolik jí dokážu snést, kolik jí přenesu jinam. 

Přišel v době, kdy si počasí dělalo, co chtělo, nikdo nečekal, že podzim bude tak teplý, a vůbec všechno bylo vzhůru nohama. Jako byste se dívali do díry v zemi a tam dole viděli plout hvězdy a pableskovat souhvězdí, a pak byste vzhlédli k obloze a viděli jen špínu a stromy visící korunami dolů. Jako by měl ruku položenou na zeměkouli, najednou do ní šťouchl a celý svět – nebo přinejmenším ten můj – se roztočil. 

Čas od času se za mnou staví Bubba, Richie, Devin nebo Oscar. To pak sedíme venku a povídáme si o fotbale, školním poháru nebo nových filmech. Nemluvíme o tom, co se stalo na podzim, o Grace ani Mae. Nemluvíme o Angie. A taky nikdy nemluvíme o něm. K tomu, co napáchal, už není co dodat. 

O co jde především, napsal, je bolest. 

Ta slova na kusu bílýho papíru formátu A4, jaký se dává do kopírky, mě nepřestávají pronásledovat. Připadá mi, jako by je někdo vytesal do kamene a ne napsal na papír.