Ukázka #5 - Povstání kolosu rhodského

Ve spolupráci s nakladatelstvím Egmont Vám přinášíme rubriku s názvem Ukázka z knihy. Doufáme, že Vám to pomůže v rozhodnutí, jestli si danou knihu koupit a třeba objevíte nového oblíbence.



Anotace

Jack má díky vzácné genetické mutaci zděděné po předcích zvláštní schopnosti, které jiní lidé nemají. Tyto schopnosti bude potřebovat, protože musí zachránit svět.

Jack McKinley je obyčejný kluk s neobyčejným problémem. Zabíjí ho vzácný gen zděděný po předcích z dávno zmizelé civilizace. Gen ničí Jacka tím, že mu dodává zvláštní schopnosti, které jiní lidé nemají. Tyto schopnosti však Jack bude potřebovat, protože musí zachránit svět.

Dávná civilizace zmizela, když jí byl uloupen zdroj síly a rozdělen do sedmi magických Schránek. Ty byly ukryty na různých místech světa. Jack a jeho přátelé musejí Schránky najít dřív, než padnou do nesprávných rukou. Pokud Schránky nenajdou, nikdy se nevyléčí, zmizelý svět opět povstane, oceány se přesunou a život, tak jak ho známe, v podstatě skončí.

Nikdo se Jacka neptal, jestli chce být hrdina. Prostě se jím musí stát. Dobrodružství začíná knihou Povstání kolosu rhodského, prvním svazkem nejnovější série mistrovského vypravěče Petera Lerangise.


KAPITOLA PRVNÍ

Rudovous

TO RÁNO, kdy jsem měl zemřít, prošel kolem mého domu velký bosý muž s hustou zrzavou bradkou. Nezdálo se, že by mu vadilo, že je pod nulou, ale bezpochyby mu nesedla snídaně, protože si říhnul tak hlasitě, že to připomínalo zvuk tuby.

Říhající bosí obři, kteří vypadají jako Vikingové, se ve městě Belleville ve státě Indiana běžně nevyskytují. Mně se ale nepodařilo prohlédnout si ho víc zblízka. Já, Jack McKinley, jsem byl právě ohrožován ve svém
vlastním pokoji. Útočil na mě létající plaz. Mohl jsem si nastavit budík. Jenže jsem se pozdě do noci učil na pololetní písemku z matematiky a mám
tvrdý spánek. Táta mě nemohl vzbudit, protože byl na služební cestě v Singapuru. A Vanessa, moje au pair, která se o mě vůbec nestará, vždycky spí až do poledne.

Potřeboval jsem hlasitý zvuk. Něco, co mě určitě vzbudí. V tu chvíli jsem si všiml, že mám ještě pořád na stole papírovou sopku z vědeckého veletrhu, který se konal minulý měsíc. Byla plná jedlé sody. Takže jsem si přinesl tátův kávovar, naplnil ho octem a pomocí plastové trubičky ho připevnil k sopce. Nastavil jsem časový spínač na půl sedmé, kdy se měl ocet uvolnit z kávovaru
do sopky a způsobit mokrý výbuch. Ke spodní části sopky jsem přiložil žlábek, který měl tekutinu zachytit.

Ve žlábku se nacházela biliárová koule, která se měla skutálet na natažený prak na mé židli. Ten měl uvolnit velkého starého plastového Ksichtosaura – křížence mezi lvem a zářivě červeným orlem s tesáky. Bum – a to bych musel být mrtvý, aby mě Ksichtosaurus nevzbudil, až narazí do zdi. Jednoduché, že?
Ne tak docela. Kolem 6:28 jsem se nacházel uprostřed noční můry. 
Tenhle sen se mi zdál až moc často: oblečený do tógy běžím džunglí a honí mě vrčící, slintající nestvůry, které vypadají jako prasata, a jejich vřískot zaplňuje zakouřenou oblohu. Dobrý, co? Obvyklese probudím ve chvíli, kdy se pode mnou rozevře propast. Jenže tentokráte jsem do ní spadl. Dolů do temnoty, kde mě čekala smrt. 

Vtom okamžiku si ve skutečném životě říhnul krkající obr. Tenhle zvuk mě vzbudil. Hned nato se spustilo budící zařízení sestrojené z kávovaru a papírové sopky. A Ksichtosaurus mi přistál přímo mezi očima. Takhle ve zkratce začalo nejhorší ráno mého života. Poslední ráno, kdy jsem se probudil ve vlastní posteli. “@$%^&!“ vykřikl jsem, což znamená, že vám neřeknu, co přesně to bylo. Samou bolestí jsem vyskočil z postele a v tu chvíli jsem na chodníku zahlédl Rudovouse. Zalehl jsem na podlahu, aby mě ten zvláštní bosý cizí člověk nezahlédl.

Naneštěstí jsem dosedl na ostré křídlo Ksichtosaura, takže jsem znovu vyjekl. Na kluka, který právě oslavil třinácté narozeniny, bylo toho křiku až moc.
Ležel jsem tam se zatnutými zuby a říkal si, že jsem měl použít normální budík. V duchu jsem viděl, jak mě Vanessa popichuje: Moc přemýšlíš, Jacku. Tuhle větu opakovala asi tak stokrát za den. Možná proto, že je to pravda. Vždycky jsem o všem moc přemýšlel. Vstal jsem z podlahy a držel se za hlavu. Rudovous kráčel po chodníku a ulicí se rozléhal zvuk jeho kroků.

„Příště zavři pusu,“ zamumlal jsem potichu a dopotácel jsem se do koupelny.
Měl jsem přemýšlet, o koho se jedná a co tu dělá. Jenže jsem nedokázal přestat myslet na svou noční můru, která visela ve vzduchu jako vůně plesnivého sýra. Snažil jsem se místo toho zaměstnat matematikou, ale bohužel to vyšlo zhruba nastejno (nebyl mezi tím velký rozdíl.)

Zadíval jsem se na sebe do zrcadla a zjistil jsem, že mi Ksichtosaurus zanechal šrám na čele. Rána nebyla moc hluboká, ale nevypadala dobře a pálila mě. Otočil jsem kohoutkem, navlhčil jsem žínku a odhrnul si z čela husté hnědé vlasy. Když jsem se žínkou dotkl šrámu, všiml jsem si, že mám vzadu na hlavě chomáč blonďatých vlasů. Zvláštní. Nikdy předtím jsem je neviděl. Jelikož mi teď táta neustále nepřipomínal, abych se nechal ostříhat,
vypadaly ty blonďaté vlasy jako uvolněné dráty. Když jsem se nahnul k zrcadlu, abych si je prohlédl víc zblízka, zaslechl jsem hlasité zavrzání a otočil jsem se.

„Vanesso?“ zavolal jsem.
Aha. Slyšela můj křik. Představil jsem si, jak se krčí za dveřmi a přemýšlí, jak se ospravedlnit, ať už se stalo cokoli. Ale nebyla tam. Podíval jsem se na hodiny v koupelně: 6:39. Musel jsem odejít z domu nejpozději v 6:45. Jenže já jsem se chtěl podívat na chomáč blonďatých vlasů a na to jsem měl ještě dost času. Otevřel jsem skříňku a vyndal ruční zrcátko, kterého jsem se nedotkl několik let. Koupili jsme ho s tátou v drogerii, když jsem chodil do druhé třídy, protože jsem ho potřeboval na výtvarnou výchovu. Vzal jsem ho do ruky a zadíval se na vzkaz, který jsem vyryl do plastového rámu:
VŠEHCNO NEJLEPŠÍ MAMI!

Pak jsem ho otočil. Na zadní stranu jsem kdysi přilepil fotku. Byly mi na ní čtyři roky a měl jsem na sobě péřovou zimní bundu. Sjížděl jsem na sáňkách mírný kopec. Bílý sníh na fotce za tu dobu zežloutl. Máma stála nahoře na kopci a smála se. Měla na sobě svůj oblíbený vlněný kabátek se znakem univerzity. Táta stál dole otočený zády. Patřilo to ke hře, kterou jsme nazývali
Stref se do taťky. Najel jsem mu na nohy, on upadl a předstíral, že úpí bolestí. Pak mě odvezl nahoru na kopec a udělali jsme to znovu. Usmál jsem se. Tenkrát mi tahle hra připadala k popukání. Bavilo mě úplně všechno, co jsme dělali. Než máma umřela, měl jsem skoro dokonalý život. Pak mě začaly pronásledovat noční můry a táta se rozhodl, že se bude domovu co nejvíc vyhýbat.

Otočil jsem se zpátky k velkému zrcadlu v koupelně a podržel jsem ruční zrcátko tak, abych si viděl zezadu na hlavu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že ty blonďaté vlasy nejsou blonďaté, ale bílé. Nešlo jen o pár vlasů. Uhladil jsem si je a zjistil jsem, že tvoří převrácené písmeno V. Doufal jsem, že se jedná jen o nějakou zvláštní skvrnu a snažil jsem se ji nehty seškrábat, ale nešlo to. Moje vlasy prostě změnily barvu – jako v těch kreslených filmech, když někomu samým leknutím zbělají. Způsobil mi tohle Ksichtosaurus? Byl jsem si jistý, že to děti ve škole nepřejdou mlčením. Napadlo mě, co by řekla máma: Vezmi si čepici. Rychle jsem si vyčistil zuby. Zrcátko jsem strčil do batohu pro případ, že bych si chtěl vlasy ve škole prohlédnout podrobněji. Pak jsem běžel do pokoje a zvedl ze země kabát. Zpod papírové tašky z rychlého občerstvení
vykukovala pletená vlněná čepice. 

Seškrábl jsem z ní skvrny od zaschlého kečupu a čokolády. Nijak výrazně nezapáchala a tak jsem si ji narazil na hlavu, strčil jsem do batohu sešit na matematiku a vyrazil jsem. Bylo 6:43. Když jsem doběhl ke schodišti, zazvonil mi mobilní telefon. Táta! Jejda. Naše pravidelné středeční ranní setkání na Skypu. Úplně jsem na něj zapomněl – a on měl zpoždění! Jak mi to mohl udělat zrovna ten den, kdy jsem měl psát test?

Rychle jsem seběhl schody. Táta vždycky trval na tom, abych ten hovor vzal na pohovce v obývacím pokoji – se zapnutou webkamerou, aby se mohl ujistit, že jsem nic nerozbil.Táta je na rozdíl ode mě pořádkumilovný. Scházelo jen pět vyzváněcích tónů a pak by telefonát spadl do hlasové schránky. V obývacím pokoji jsem doprostřed tureckého koberečku shrnul hromadu kabelů a joysticků, dvě kytary, nějaké komiksy, tři mikiny, několik párů ponožek, krabice z rychlého občerstvení, krabici od pizzy, do které jsem se bál podívat, a napůl snědený Kit Kat.
Tůt…

Z prostředku hromady jsem vytáhl háček připevněný ke čtyřem kabelům, které vedly k rohům koberce. Pak jsem ho zahákl do kladky, kterou jsem předtím připevnil k lustru. Stačilo párkrát pořádně zatáhnout a koberec se zvedl jako Santův pytel s hračkami, takže byla vidět jen čistá dřevěná podlaha.
Tůt…
6:44.
Vrhl jsem se na sedačku a přijal jsem hovor.
„Ahoj, tati! Ehm, nemám moc času –“
„Pět a čtvrt! Řekni jim, ať to prodají za pět a půl!“
křičel můj táta na někoho v kanceláři. Neviděl jsem nic než jeho loket. „A zavři dveře. Mám konferenční hovor!“

Pak se na mě vesele usmál a já mu úsměv oplatil. V Singapuru mu zrovna končil další pracovní den. Vypadal opravdu unaveně, jako kdyby právě uběhl maraton s gorilou na zádech. Stýskalo se mi po něm. Škoda že ho pracovní povinnosti odváděly tak daleko od domova. Ale proč musel volat zrovna teď?
„Ahóóóój Jackie, promiň, že volám tak pozdě!“ pronesl a napjatě se usmál. „Obývák vypadá skvěle! Ale… kde je kobereček?“

Jejda. Naklonil jsem telefon tak, aby za mnou byla vidět jen zeď. „Vanessa ho asi odnesla do čistírny. Hele, tati, podívej, musím už jít –“
„Ona na něj něco rozlila?“ otázal se.
„Píšu dneska ten test z matiky…“
„Určitě to dopadne skvěle!“ prohlásil. „Jak zní motto rodiny McKinleyových?“
„Problém je otázka čekající na odpověď,“ zarecitoval jsem.
„Výborně! Hele, četl jsi ten článek o tom chudákovi Cromartym, který jsem ti poslal? To je ten kluk, jak zemřel při bowlingu někde u Chicaga.“

Ale ne. Nejnovější události. Táta mě zásoboval smutnými případy a tragédiemi, které se přihodily dětem, a vždycky následovalo kázání o tom, abych na sebe dával pozor. Podíval jsem se na hodinky. 6:46.
„Asi jsem ho jen zběžně prolétl. Pošli mi ho znova. Tak. Popřej mi hodně štěstí!“ Když jsem si stoupl, zvrtnul jsem si nohu a málem jsem upustil telefon. Musel jsem se chytit pohovky, abych neupadl.
„Jackie, není ti nic?“ Táta svraštil obočí. „Co to máš za jizvu na čele? To je nějaká řezná rána? Ty jsi upadl?“
„Ne!“ odpověděl jsem. „Jen jsem místo budíku použil létající hračku.“
Když jsem ta slova vyslovil, uvědomil jsem si, že znějí daleko bláznivěji, než jsem čekal. 

„Co že jsi to použil?“ podivil se táta.
Cítil jsem se zesláblý a malátný. Třikrát jsem se zhluboka nadechl a pokusil se narovnat, ale zakopl jsem o natažený provaz vedoucí ke kladce. Byl to nešťastný krok. Kobereček spadl dolů. Všechno přistálo na podlaze a zvířilo oblak prachu. Otočil jsem se, aby to táta neviděl.
„Co to bylo?“ zeptal se.
6:47. Mohlo se přihodit ještě něco horšího?
„Nic!“ odsekl jsem.

Táta vykulil oči. „Dobře, to stačí. Něco se stalo. Zamluvím si letenku na nejbližší let a vrátím se domů.“
„Cože?“ Tohle na něj vůbec nesedělo. Obvykle mi obšírně vysvětloval, jak je jeho práce důležitá. Většinou to byl on, kdo náš rozhovor utnul. „Vážně?“
Táta na mě upřel podivný pohled. „Zůstaň v bezpečí, dokud nedorazím. Ať z tebe Lorissa nespouští oči a doprovodí tě do školy.“„Vanessa,“ opravil jsem ho. „Lorissa skončila. Stejně jako Randi.“
„Dobře. Nevzdaluj se od ní, Jacku,“ varoval mě. „Dávej na sebe pozor. A hodně štěstí při tom testu z matematiky.“
„Díky!“ odpověděl jsem. „Měj se, tati! Mám tě –“jeho obličej zmizel – „rád.“
Monitor potemněl.
6:48. Musel jsem sebou hodit.

„Vanesso!“ zavolal jsem a vřítil jsem se do kuchyně. Popadl jsem z kuchyňské linky dva pytlíčky Skittles s ovocnou příchutí a vtom jsem si všiml, že na ledničce je připevněný vzkaz. 

Řekni tátovi, že jsem tu skončila! Vanessa 

Vběhl jsem zpátky do Vanessina pokoje a zjistil jsem, že je uklizený a úplně prázdný. Další pohroma, kterou budu muset tátovi nějak vysvětlit, až se vrátí domů. Vytěsnil jsem tuhle myšlenku z hlavy, vyřítil se ven zadními dveřmi a vyvezl jsem z garáže kolo. Venku byla zima a foukal vítr, a tak jsem si rychle zapnul kabát. Vyjel jsem na chodník, zabočil doprava a zamířil ke škole.
Pokud tam někde byl Rudovous, tak jsem ho přehlédl.


KAPITOLA DRUHÁ
Nehoda

„HEJ, TY MIMONI, dávej bacha!“
Úplně jsem to varování přeslechl. Blížil jsem se na kole ke škole a zbývalo mi ostře zabočit za roh budovy. V těchto místech by člověk už měl správně slézt z kola a vést ho, ale já zrovna pospíchal. Ani by to moc nevadilo, protože většina lidí je dost chytrá a u toho rohu prostě nestojí. Jenže Barry Reese, největší náfuka na celém druhém stupni Základní školy Mortimera P. Reese, k nim nepatří.

Jeho vyděšený obličej s vytřeštěnýma očima se ode mě nacházel jen několik centimetrů. Jako vždy se právě věnoval svému oblíbenému koníčku, který spočívalv šikanování menších dětí. Výhrůžně se skláněl nad malým šesťákem jménem Josh nebo George. Zmáčkl jsem brzdy. Přední kolo se zaseklo, zadní se zvedlo a já přeletěl přes řídítka. Kolo pode mnou ustřelilo stranou. Jak jsem letěl dopředu, Barryho obličej se ke mně přibližoval rychlostí milion kilometrů za hodinu. Viděl jsem, jak mu z mateřského znaménka na tváři trčí tři chlupy. Pak se stala ta nejhorší možná věc. Chytil mě.

Když jsme se přestali točit, visel jsem na něm jako hadrová panenka. „Chceš tancovat?“ navrhl mi. Všude kolem nás se rozléhal skřehotavý smích. Děti
se mohly potrhat. Barry se namyšleně zašklebil, ale já ho od sebe odstrčil. Jeho dech zapáchal po banánech a smradlavých nohou. Josh nebo George se zvedl ze země. Nikdo se nenabídl, že mu pomůže posbírat jeho učebnice, které byly rozházené všude kolem.

Netuším, proč Barry ubližoval dětem. Byl bohatý. Naše škola byla pojmenována po jeho prapradědečkovi, který pohádkově zbohatl díky výrobě těch malých plastových věciček, které jsou nalepené na spodní straně toaletního prkýnka, aby nenaráželo na mísu. Já kdybych byl bohatý jako dědic impéria na výrobu těchhle věciček, byl bych poměrně šťastný. Nešikanoval bych malé děti.
„S opicema netancuju,“ odsekl jsem, rychle jsem se sehnul pro kolo a chystal se ho zamknout u stojanu.

Pokradmu jsem pohlédl na hodinky a zjistil jsem, že za minutu bude zvonit.
„Tak to promiň.“ Barry mě loktem odstrčil a s přehnanou zdvořilostí mi zvedl kolo. „Dovol mi, abych ti pomohl zotavit se z jízdy, Jacku. Podle té rány na
čele soudím, že tohle nebyla tvá první dnešní nehoda.“
Snažil jsem se popadnout řídítka, ale on byl rychlejší. Vyškubl mi je zpod rukou a rychle zamířil ke stojanu. 
„Hele, jen tak mimochodem, máš domácí úkol z biologie?“ zeptal se mě přes rameno. „Protožejsem včera večer pomáhal tátovi v práci a pak už bylo pozdě. A zisky jsou samozřejmě důležitější než domácí úkoly. Ne že bych neměl všechny odpovědi správně –“
Odstrčil jsem ho a popadl kolo. „Ne, Barry, nemůžeš si opsat můj domácí úkol.“
„Právě jsem ti zachránil život.“

Když jsem zamykal kolo u stojanu, naklonil se ke mně a zašklebil se. „Nemysli si, že bys za to nedostal nějakou tu finanční odměnu…“
Než jsem stačil odpovědět, rychle ustoupil o dva kroky stranou. Josh nebo George se snažil dostat do bezpečí školního dvora. V ruce svíral pomuchlané papíry a sešity. Barry upažil, jako kdyby zíval. Zasáhl ho přímo do hrudníku, takže hoch upadl a papíry se znovu rozletěly po okolí. Zatmělo se mi před očima. Nevím, jestli to byl následek rány od Ksichtosaura, šílené jízdy na kole, hrozící srážky nebo Barryho nesnesitelného chování. K čertu s písemkou z matematiky, tohle mu nesmělo projít.

„Tady máš můj úkol!“ vyhrkl jsem a vytáhl z kapsy nákupní seznam. „Dostaneš ho, když zvedneš Joshovy věci a omluvíš se mu.“
„Jmenuju se George,“ prohlásil kluk.
Barry se na mě podíval, jako kdybych mluvil mongolsky.
„Cos to řekl, McKinley?“

Roztřásl jsem se a zamotala se mi hlava. Asi jsem měl strach. Jak jsem se mohl bát takového hlupáka? Soustřeď se. Barry se natáhl po papíru, ale já jsem ucukl a couval jsem směrem k ulici. 
„Řekni mu, že už to nikdy neuděláš,“ trval jsem na svém. „A ať tě ani nenapadne nějakse z toho vyvlíknout.“

Barry se ke mně přibližoval a svíral ruce v pěst. Jeho bílý masitý obličej postupně získával barvu syrového hovězího masa. Zazvonil zvonek. Nebo možná ne. Najednou jsem špatně slyšel. Co se to se mnou dělo?
„Jak jsi přišel k tomu šrámu na hlavě, McKinley?“ zeptal se mě tlumeně, jako kdyby mluvil uprostřed dlouhého tunelu. „Protože mám dojem, že ho potřebuješ trochu zvětšit.“


Skoro jsem ho neslyšel. Měl jsem pocit, že mi něco vlezlo do hlavy a pere se mi to tam s mozkem. Měl jsem co dělat, abych se udržel na nohou. Už jsem Barryho ani neviděl. Nohou jsem narazil do zaparkovaného auta. Otočil jsem se směrem k ulici a snažil se neztratit rovnováhu. Najednou se ke mně rychlostí blesku blížil asfalt a já jsem před sebe natáhl ruce, abych zmírnil pád. To poslední, co jsem zahlédl, byla nová Toyota, která se řítila přímo na mě.


Knihu si můžete koupit ZDE.

Podzim je období fantasy a dobrodružných příběhů plných napětí! Venku bude brzy tma, zima jak praští a počasí, že by psa nevyhnal... Zpříjemněte si tyto nečasy strhujícími příběhy z nabídky nakladatelství Egmont. Sleva 30% je tady! Akce platí do konce října.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Fan překlady knih

Lunapark - Richard Laymon

Saturnin - Zdeněk Jirotka

Zlatý vlk - Bartłomiej Rychter

Doktor Proktor a prdicí prášek - Jo Nesbø

Sněhové vločky - Caitlin Sainio