Kdo chce zabít Jane Eyrovou? - Hana Whitton

Autor: Hana Parkánová - Whitton

Počet stran: 240

Nakladatelství: Moba

Anotace:

Když Annie Brenton-Clarkeová přijme pozvání, aby přednášela na univerzitě v Severním Walesu, zapřísáhne se, že se tentokrát do žádného detektivního pátrání nezaplete. Poklidnou hladinu malebného univerzitního městečka však záhy značně rozčeří vražda spojená s amatérským představením zdramatizované klasiky Jane Eyrová. Nemá být první, a tak se Annie opět ocitne proti své vůli uprostřed pátrání po vrahovi. Otázkou však zůstává, proč - a hlavně zda vůbec - někdo chtěl zavraždit právě představitelku této postavy.

Annie Brenton-Clarkeová studovala ve velšském univerzitním městečku Bannor a nyní se tam vrací jako hostující profesorka bohemistiky. Je totiž česka, i když byste to z jejího jména nepoznali. Do Anglie se přivdala a se svým manželem Peterem žije v Lonngemooru. Annie se zapřísáhla, že už se nikdy nezaplete do žádného vyšetřování vraždy, ale nějak se jí to nepovede. Celý případ začíná tím, že na jeviště spadne reflektor. Místní ochotníci totiž nastudovali představení Jane Eyrové a právě při premiéře se stane tato zvláštní nehoda. Případ se vyvíjí dál a nakonec tu máme i nějaké ty vraždy a přepadení. Podaří se Annie rozluštit záhadu Bannorského vraha nebo se stane jeho další obětí? 

Hana Whitton je Češka žijící v Anglii nedaleko Oxfordu. Napsala několik známých knih o životě v Anglii, např. Jak si vypěstovat na anglické zahrádce českého trpaslíka, a také více než deset historických románů. Na svém kontě má také detektivky a tato kniha se řadí právě mezi ně. Dokonce mezi ty původní české ;-).

Hlavní hrdinkou je zde Annie Brenton-Clarkeová. Je to Češka, ale vzala si Angličana a nyní žijí v Lonngemooru. Jen nevím, kde to je. Myslela jsem si, že je to někde poblíž Oxfordu, protože tam manželé Brenton-Clarkeovi učí (tedy Peter určitě, u Annie si nejsem zas až tak jistá :)), ale na internetu jsem nenašla jedinou zmínku o něčem, co by se takhle jmenovalo. Ale možná jsem jen špatně hledala. Annie má talent na to, dostat se co nejblíže vražednému běsnění šílence, který se rozhodl pro pořádnou pomstu. Podle několika náznaků jsem pochopila, že v minulém díle se připletla do cesty hradnímu vrahovi. V téhle knížce to byl pro změnu univerzitní vrah a ani nejsem moc zvědavá, co přijde příště. Jsou tu samozřejmě i další postavy, které by stály za zmínku, jako třeba manžel Peter, nebo policejní šéfinspektor Tim Leyland, ale proč by se měla Annie s někým dělit o zásluhy a nebezpečné informace, když si může pátrat sama. Dále je tu místní policista Garreth, ale ten nejspíš zaspal, když se rozdávalo logické myšlení, protože byl po celou dobu vážně vedle. Nevím, koho bych tu ještě uvedla. Vraha vám popisovat nebudu a ten, kvůli komu se to celé seběhlo, je takový mamlas, že ani nestojí za zmínku. Postavy byly podle mě docela černobílé, i když musím uznat, že u některých se docela ujala přetvářka. Třeba jedna z obětí byla popsána jako uštěpačná a žárlivá ženská, která nemá ráda nevlastní dceru. Ale nepřiřadili jí žádnou dobrou vlastnost. Annie byla zase až přehnaně hodná, citlivá, krásná, chápající, na prostě každý ji miloval. Ale znáte to přísloví „Není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem“. Je naprosto pravdivé. V kolektivu se můžete snažit jak chcete, ale vždycky se najde někdo, komu se nebude prostě nebudete líbit. 

Něco málo k obálce. Vůbec se mi nelíbi. Jestli jste četli deváté knihobraní, tak víte, že jsem ji označila jako nejošklivější obálku ve své knihovničce. Zaprvé -  nesnáším zelenou. Zadruhé – nechápu, proč žena na obálce vypadá jako nějaká lepší letuška a zatřetí – už vůbec mi není jasné, proč dali voskové figuríně do ruky kouřící hrnek s kávou. Ta postava je tak odporně dokonalá, že snad ani nemůže být pravá. Jediné, co můžu říct na obranu obálky je ten hrnek s kávou. Annie totiž miluje dvojité espreso. Konečný verdikt je, že obálka je jedna z nejhorších, jaké jsem kdy viděla.

Bylo to náročné. Po několika kapitolách jsem už nepřemýšlela, kdo chce zabít Jane Eyrovou, ale proč chtějí ublížit mě. Musím říct, že styl psaní byl takový zastaralý. Mám pocit, že za tu dobu, co autorka žije v Anglii, už zapomněla česky. Pro příklad uvádím několik výrazů, které mi v dnešní době přijdou opravdu dost podivné. Posuďte sami:

Romantický nápad s kladením kytičky na opuštěný rov se jí za daných okolností zdál poněkud pomýlený.

Jitřní zprávy

Význam je marginální

Zatvářil se pokropeně.

Táhlo se povlovně do kopce. 

Kdyby vás to zajímalo, tak slovo marginální znamená nepatrný a slovo povlovně znamená pozvolna. Jestli jste to věděli, tak vám gratuluji ke skvělé znalosti cizích slov, ale já jsem opravdu netušila, co by to mohlo znamenat a odhadovala jsem pouze z kontextu. Další věcí, kterou moc nechápu je, jak se někdo může tvářit pokropeně. Klidně mě můžete poučit, ale mě to prostě není jasné. Také mi dost vadilo množství překlepů, které knížka obsahovala. Sami víte, že když chybí sem tam nějaké písmenko, tak z toho nedělám vědu. Splést se může každý a i korektoři textu jsou jenom lidé. Ale tady jich bylo i na můj vkus dost. A když už náhodou nebyl překlep, tak rovnou chybělo celé písmenko. Dobře víte, že u některých slov se vynechání jednoho písmenka rovná změně smyslu zbytku celé věty. Konkrétně tady se v jednom případě objevilo sklenky x skleníky. Správně bylo samozřejmě skleníky, ale posuďte sami, jestli je lepší říct, že Skleníky sloužily k botanickým pokusům nebo Sklenky sloužily k botanickým pokusům. Zní to sice zajímavě, vypěstovat si ve skleničce vlastní orchidej, ale ve skleníku je to určitě lepší. Celkově se mi knížka moc nelíbila. Od tradiční české detektivky jsem čekala, že děj, napsaný českým autorem, se bude odehrávat v Česku a hlavně bude napsaný česky. Ó , jak trapně jsem se zmýlila. Do ruky mi hraje fakt, že autorka už více jak 10 let žije v Anglii. To by nebylo nic tak hrozného, kdyby se alespoň snažila přiblížit text čtenářům. Mám takový pocit, že po autorce ten příběh snad ani nikdo nečetl, protože jinak by to nemohli pustit na pulty knihkupectví jako Původní českou detektivku. Rozčilovala mě cizí slova, která by určitě člověk v normálním rozhovoru nepoužil (viz výše) a vadila mi dlouhá a rozvleklá souvětí. Některá jsem musela číst i několikrát, abych vůbec pochopila jejich význam. A někdy se mi to navíc podařilo jen z kontextu. Navíc příběh pokulhával. Když čtu pořádnou detektivku, tak se mi na konci zatají dech nad skvělou dedukcí vyšetřovatele a jsem naprosto konsternovaná z toho, jaký nenápadný člověk je nakonec odpovědný za vražednou spoušť. Tady jsem vůbec překvapená nebyla. Nechci tím říct, že jsem vraha znala už na začátku, ale mohlo mi to být jasné. Po dočtení se mi zdálo, že autorka na něj celou dobu ukazovala prstem a já jsem si jen nedala 2 a 2 dohromady. Dech se mi vůbec netajil, protože ta skvělá a úchvatná dedukce probíhala asi tak, že „Jedna paní povídala – ona je totiž chodící kronika“, takže Annie vlastně věděla všechno a už si jen domyslela jednu či dvě spojitosti, které už byly v tu dobu tak jasné, že je ani domýšlet nemusela. Skvěle vymyšlený vrahův plán se mi zdál moc šílený nato, aby vyšel a tak je mi záhadou, že se to skoro povedlo. Je mi líto, pokud jsem vás právě zklamala, ale když už píšu recenzi, musím napsat to, co si o knížce opravdu myslím a ne jen líbivou slupku, aby si to všichni okamžitě běželi koupit. Když knížku srovnám s pořádnou detektivkou, tak jí nesahá ani po kotníky. Dávám 2 hvězdičky, protože mě knížka naprosto zklamala a navíc nesplnila ani jeden bod, který jsem očekávala od PŮVODNÍ ČESKÉ DETEKTIVKY.

zdroj: veeeebookshelf.blogspot.cz

Na závěr bych chtěla poděkovat nakladatelství Moba za poskytnutí recenzního výtisku.