Tak trochu šílený týden s Deaverem #2


Následující týden bude ve znamení knihy Tak trochu šílení od Jefferyho Deavera, kterou vydává nakladatelství Domino.

A šílíme dál! Po úvodním příspěvku tu pro vás máme ukázku z jedné povídky. Určitě si projděte i ostatní blogy zapojené do projektu, protože každá ukázka je jiná. 

Vojta - Knižní kukátko
Schefik - Schefikův blog
Bastera - Knihy nekoušou
Kristýna - Books in Ashes

Teď už si nerušeně užijte úryvek z povídky Terapeut. Tento text je jeden z těch, které překračují žánr a směřuje až k hororu.

...

Terapeut (ukázka)
Nepřekvapilo mě, když neřekla nic a ani můj úsměv neopětovala. Prostě sebrala židličku, hlučně ji otočila ke svému stolu a posadila se. Nešlo o to, že by se mnou odmítala flirtovat; můj úsměv se nedal vyložit jinak než jako ryze zdvořilostní. Navíc jsem byl dvakrát starší než ona a vypadal jsem – kdo by to byl řekl? – úplně jako plešatý terapeut, který jen sedí za stolem nebo leží v knihách. Vůbec jsem nebyl její typ. Kdepak, její mrazivá reakce vyvěrala z potíží, ve kterých se zjevně ocitla. A to zase nesmírně trápilo mě. Jsem poradcem se státní licencí, což je profese s  přísnými etickými pravidly, která člověku zakazují nahánět klienty tak, jako to může dělat grafický designér nebo osobní cvičitel. A tak jsem nic dalšího nedodal a vrátil se ke svým poznámkám, zatímco ona vytáhla ze sportovní brašny hromádku lejster a začala je pročítat – naléhavě u toho popíjela horkou kávu, ale vůbec si ji nevychutnávala. Nepřekvapilo mě to. Sklopil jsem hlavu, podíval se co nejvíce stranou a podařilo se mi rozpoznat, že ta žena pracuje na učebních osnovách. Měl jsem dojem, že pro sedmou třídu. 

Učitelka… Moje znepokojení zesílilo. Na emoční a psychologické problémy lidí majících vliv na mládež jsem obzvláště citlivý. Já osobně nevidím v dětech pacienty – tato specializace mě nikdy nelákala. Žádný psycholog však nemůže provozovat praxi bez alespoň základního chápání dětské psychiky, neboť právě do ní jsou zasévána semínka pozdějších problémů, které pak já a moji kolegové léčíme u dospělých. Děti zejména ve věku deseti až jedenácti let procházejí mimořádně choulostivou fází vývoje a  lidé, jako je tahle učitelka sedící vedle mě, mohou dětskou psychiku navždy poničit. Třebaže však mám ve svém oboru bohaté zkušenosti, nemůžu vynášet unáhlené diagnózy. Moje obavy se nicméně potvrdily, když žena o chvíli později přijala telefonní hovor. Zpočátku mluvila tiše, byť trochu nabroušeně, přičemž z jejího tónu i jazyka vyplývalo, že jí volá nějaký rodinný příslušník, pravděpodobně dítě. Sevřelo se mi srdce při představě, že tato žena má vlastní děti. A vůbec mě nepřekvapilo, když po několika minutách vztekle zvýšila hlas. Evidentně se přestávala ovládat. „Co že jsi…? Jasně jsem ti řekla, že to nemáš za žádných okolností dělat… Copak jsi mě neposlouchal? Anebo jsi byl zase blbej…? No dobrá, hned po konferenci přijedu domů… Pak si o tom promluvíme.“ Kdyby se místo stisknutí tlačítka pro ukončení hovoru dalo praštit sluchátkem jako za starých časů, bezpochyby by to udělala. 

Povzdechla si. Napila se kávy. A pak opět začala vztekle vepisovat poznámky na okraj učebních osnov. Sklopil jsem hlavu a rovněž jsem se zadíval do poznámek. Chuť na latte mě úplně přešla. Pokusil jsem se vymyslet nejlepší postup. Dokážu lidem pomoci a dělá mi to radost (samozřejmě pro to mám jistý důvod, který sahá až do mého dětství, s tím žádné tajnosti nedělám). A věděl jsem, že dokážu pomoci i jí. Jenže to nebylo tak snadné. Lidé často nevědí, že potřebují pomoc, a i když to vědí, zdráhají se ji vyhledat. Za normálních okolností bych si s takovým náhodným setkáním příliš hlavu nelámal; prostě bych dal dotyčnému čas, aby sám zjistil, že potřebuje psychologickou radu. Jenže tohle bylo vážné. Čím víc jsem tu ženu sledoval, tím zřetelněji jsem viděl symptomy. Strnulé držení těla, naprostá absence humoru či pobavení při práci na učebních osnovách, nulové potěšení z kávy, vztek, obsesivně škubavé psaní. A pak ty oči. Tohle mě oslovuje ze všeho nejvíc. Ty oči… 

A tak jsem se rozhodl, že to zkusím. Vstal jsem, abych si dolil kávu, a když jsem se vracel ke svému stolu, upustil jsem na její stůl ubrousek. Omluvil jsem se a zvedl ho. Nato jsem se zasmál a zadíval se na její práci. „Moje přítelkyně je taky učitelka,“ prohodil jsem. „A učební osnovy naprosto nesnáší. Nikdy si pak není jistá, jak s nimi naložit.“ Žena se nechtěla nechat rušit, ale i lidé v jejím stavu dodržují určité společenské konvence. Zvedla hlavu a já spatřil její tmavě hnědé usoužené oči. „Někdy je to pěkná otrava. Ale naše školní komise to vyžaduje.“

Vyznělo to kostrbatě, ale aspoň jsme prolomili ledy a navázali lehkou konverzaci. 
„Já jsem Martin Kobel.“ 
„Annabelle Youngová.“
„Kde učíte?“
Učila ve Wetherby, docela velkém městě ve střední Severní Karolíně, asi hodinu jízdy z Raleighu. Sem přijela na konferenci o vzdělávání. 
„Pam, to je ta moje přítelkyně, učí na prvním stupni. A vy?“
„Na druhém.“
Nejchoulostivější léta, pomyslel jsem si. 
„Ona taky uvažuje, že přejde na druhý. Z šestiletých dětí už je unavená… Dáváte si hodně záležet,“ řekl jsem a kývl na osnovy. „Snažím se.“

Na chvíli jsem zaváhal. „Poslyšte, to je docela štěstí, že jsem na vás narazil. Kdybych vám dal naše telefonní číslo a měla byste pár minutek – samozřejmě vás do ničeho nenutím –, nechtěla byste Pam zavolat? Dobrá rada by jí přišla vhod. Stačí pět minutek. Aby si udělala představu, jak to na druhém stupni vypadá.“
„No, když já nevím. Učím teprve tři roky.“
„Tak o tom aspoň přemýšlejte. Připadá mi, že víte, co děláte.“ Vytáhl jsem vizitku.

Martin J. Kobel, M. S., M. S. W.

Behaviorální terapie

Specializace: Zvládání vzteku a závislostí

Na zadní stranu – vedle domácí pevné linky – jsem připsal „Pam Robbinsová“.„Uvidím, co se dá dělat.“ Annabelle si strčila vizitku do kapsy a vrátila se ke kávě a učebním osnovám. Věděl jsem, že dál už zajít nemůžu. Jakýkoliv další krok by působil nevhodně a zaplašil ji. Po patnácti minutách se podívala na hodinky. Konference, které se účastnila, měla zřejmě pokračovat. Adresovala mým směrem ledový úsměv. „Těšilo mě.“
„Mě taky,“ řekl jsem. 
Annabelle si sebrala učební osnovy s poznámkami a napěchovala je zpět do sportovní brašny. Když vstala, právě kolem ní procházel jakýsi výrostek a neúmyslně o ni zavadil objemným batůžkem. Viděl jsem, jak se jí oči zatemnily pohledem, který jsem tak dobře znal. „Prokrista,“ zašeptala mu. „Trochu chování, sakra.“

„Promiňte, paní, já jsem…“

Annabelle nebohého chlapce odbyla mávnutím ruky a zamířila k pultu, aby si do kávy dolila mléko. Otřela si ústa a vyhodila ubrousek. Na mě ani na nikoho jiného už se neohlédla, nasměrovala svou chladnou fyziognomii ke dveřím a rázně vyšla ven. Počkal jsem třicet vteřin a rovněž jsem zamířil k pultu s mlékem. Nakoukl jsem do otvoru v odpadkovém koši, a jak jsem napůl očekával, vedle zmuchlaného ubrousku jsem zahlédl svou vizitku. Musel jsem zvolit jiný přístup. Této ženy jsem se rozhodně nehodlal vzdát. Na to byla její duševní pohoda i pohoda lidí kolem ní příliš drahocenná. Jenže to vyžadovalo trochu fištróna. Zjistil jsem, že člověk nemůže potenciálním pacientům jen tak bez obalu vyklopit, že jejich problémy nejsou důsledkem traumatického dětství nebo nějakého špatného vztahu, ale objevily se prostě proto, že jejich psychiku navštívila neviditelná bytost, napadla ji jako virus a teď na ni působí svým vlivem. V jiné době nebo na jiném místě by někdo možná mohl prohlásit, že milou učitelku posedl démon nebo něco podobného. 

Dnes už k podobným věcem přistupujeme mnohem vědečtěji, ale přesto je moudré odkrývat tuto otázku pomalu. Annabelle Youngová se dostala do vlivu nemu.

Tento termín poprvé zavedl jeden člověk z  Washingtonu, známý lékař, biolog a badatel James Pheder. Dospěl k němu tím, že zkombinoval slova „negativní“ a „mem“, přičemž druhý výraz popisuje kulturní fenomén, který se ve společnosti šíří a replikuje. Podle mého názoru je odkaz na mem – ve verzi s „m“ – poněkud zavádějící, protože naznačuje něco abstraktnějšího, než čím nem ve skutečnosti je. Ve své dlouhé knize na toto téma, kterou jsem vydal před několika lety, definuji nem jako „ohraničené těleso neuchopitelné energie, které u lidí evokuje extrémní emoční reakce, což má za následek chování, které bývá ve většině případů škodlivé vůči hostiteli nebo vůči společnosti, v níž tento hostitel žije“.

„Nem“ je ovšem přiléhavá zkratka, a proto ji používají všichni terapeuti nebo badatelé obeznámení s tímto konceptem. Navíc je tento výraz přínosný v tom, že neutrálně popisuje vědecký a  prokázaný konstrukt a  vyhýbá se historickým pojmům, které během tisíciletí zatemnily pravdu. Výrazům, jako jsou duchové, nadpřirozené bytosti Rudolfa Otta, zjevení, buddhistické hladové přízraky, bílé paní ve venkovských krajinách, japonští yurei, démoni. A desítky dalších.

Tyto fiktivní legendy a pověry byly do značné míry výsledkem dřívější neschopnosti vědecky vysvětlit nemy. A jak to tak často bývá, dokud není nějaký jev racionálně vysvětlený a kvantifikovaný, zaplní prázdné místo folklor. Například stará víra ve spontánní zrození – totiž že z neživých předmětů může vzniknout život – byla tisíce let akceptovaná, protože ji podporovala na  první pohled vědecká pozorování, například že ve shnilém jídle nebo stojaté vodě se mohou objevit červi či jiná havěť. 

Teprve když Louis Pasteur dokázal prostřednictvím kontrolovaných a opakovatelných experimentů, že má-li někde vzniknout život, musí být v daném prostředí přítomna živá hmota, jako jsou vajíčka nebo bakterie, upadl tento zastaralý názor v zapomnění. A stejné je to i s nemy. Zabalit tento koncept do hávu duchů a démonů, kteří dokážou posednout člověka, byla pohodlná a jednoduchá fikce. Dnes už jsme chytřejší. Když jsem vyrůstal, nikdy jsem neslyšel o věcech, které později dostaly nálepku nemů. Vnímat jsem je začal teprve po jednom konkrétním incidentu: po smrti svých rodičů a bratra.

Dá se říct, že moji rodinu zabil jeden takový nem. Když mi bylo šestnáct, zašli jsme se podívat na Alexův zápas ve školním basketbalu. V jednu chvíli jsme s otcem zamířili ke stánku, kde prodávali párek v rohlíku. Opodál stál otec jednoho protihráče, popíjel kolu a sledoval utkání. A pak náhle – dodnes si to dokonale vybavuji – nastala u toho člověka absolutní proměna. 

V jediném okamžiku se změnil z uvolněného a neškodného muže v napjatou a roztěkanou osobu, která jako by byla neustále ve střehu. A ty oči… Nebylo pochyb o  tom, že se změnily i  ony. Už samotná jejich barva jako by nabrala tmavší tón a objevilo se v nich cosi zlovolného. Věděl jsem, že se něco stalo, a napadlo mě, že toho muže cosi posedlo. Ucítil jsem mrazení a okamžitě jsem od něj odstoupil.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Fan překlady knih

Lunapark - Richard Laymon

Saturnin - Zdeněk Jirotka

Zlatý vlk - Bartłomiej Rychter

Doktor Proktor a prdicí prášek - Jo Nesbø

Sněhové vločky - Caitlin Sainio