Ukázka #6 - Perunova krev I.

Ve spolupráci s nakladatelstvím Epocha Vám přinášíme novou rubriku s názvem Ukázka z knihy. Doufáme, že Vám to pomůže v rozhodnutí, jestli si danou knihu koupit a třeba objevíte nového oblíbence.

Anotace:

Sebevražední teroristé, bomby v hrncích i pytlících od mouky, miny, které mohou být nastraženy kdekoliv, rakety přilétající odkudkoliv a islamisté toužící po trofeji s vlaječkou NATO na uniformě. 

To všechno byl čajový dýchánek proti tomu, co na Martina Fridricha čeká v Praze. Akce, která měla vydělat dost peněz pro partu afghánských veteránů, se zvrtne a diamanty milionové hodnoty mizí v rukou neznámých útočníků, z nichž každý je silnější a nebezpečnější než rota mudžáhedínů. Jenže tady jde o miliony, jasný? Je třeba povolat do zbraně staré přátele a získat kořist zpět. Ať si je v tom třeba magie, tlupa vlkodlaků nebo někdo mnohem, mnohem mocnější.

František Kotleta: Perunova Krev I.

Blondýnka široce roztáhla drobounká ústa v úsměvu. Nevypadala, že by ji palebná síla mířící na její křehounké tělo nějak vyvedla z míry.

„Bojíš se?“ zeptala se mě.

„Ne,“ zavrtěl jsem opatrně hlavou.

„Měl bys,“ ozval se jí za zády mužský hlas. 

A pak nastal masakr…

xxx

Přitom ten den probíhal jako každý jiný pracovní den. Teda pracovní den zahrnující předávku pašovaných diamantů do rukou ukrajinské mafie.

xxx

Vzduch čpěl vodkou, tabákem, jehněčím a olejem na zbraně. Saša Rybionek si vidličkou labužnicky vložil do úst posledního pelmeně, zapil ho vodkou a mocně říhl. Vzduch byl náhle ještě mnohem víc čpící než před chvílí. Naštěstí jsem stál v opačné části místnosti. Koncentrovanou dávku ukrajinské neformálnosti tak schytal kapitán Nachtigall. Nerozhodiloho to. Cigaretami značky Sparta si kolem sebe už dobrou půlhodinu vytvářel vlastní atmosféru. 

V gruzínské restauraci Sakartvelo stálo větrání obecně za týden starého pelmeně, takže v téhle soukromé zadní místnosti už slabším jedincům začínaly slzet oči.

Saša Rybionek se za roky staršinování v Mukačevské brigádě dokázal stylizovat do dokonalého archetypu mafiánského šéfa východního střihu. Na krku mu visel těžký zlatý pravoslavný kříž s Ježíšem, posetý drahými kameny, hlavu si holil tak dokonale, až se leskla, přestože nebyl přirozeně plešatý, a pečlivě si dával záležet na tom, aby se choval hrubě a neotesaně. Každý, kdo se poprvé dostal do přítomnosti ukrajinského mafiána, musel z jeho vizáže během tří sekund pochopit, že odpouštění je doménou toho chlápka, co visí Sašovi na krku, zatímco on osobně dává přednost spíš tomu, aby každý, kdo jej zklame, ať už plánovaně nebo jen z neschopnosti, skončil s hlavní samopalu v puse a rozpáleným železem v análním otvoru.

My jsme se Saši nebáli. Rozložení sil bylo sice pět na sedm v náš neprospěch, ale stačilo si pořádně prohlédnout ukrajinské mládence, kteří jinak na první pohled vypadali naprosto stejně – krátké vlasy, býčí šíje, špatně padnoucí saka kvůli širokým ramenům, prázdný pohled a sebevědomý ironický úšklebek –, aby zkušenému pozorovateli došlo, že jediný doopravdy nebezpečný je jenom jeden z nich. Stál strategicky v protějším rohu místnosti tak, aby dokázal uchránit staršinu Rybionka. Všichni ostatní byli jen prostí bijci z ulice. Jejich pěsti už určitě poslaly do nemocnice nebo rovnou do rakve spoustu chlapů, ale dobře vycvičený voják by si dokázal poradit s každým z nich. 

A my jsme byli zatraceně dobře vycvičení vojáci. Kapitán Nachtigall, rotmistr Válek a četař Čech pocházeli ze 601. skupiny speciálních sil a já s nadporučíkem Mezinou jsme prožili šest let v SOG, nejlepší jednotce Útvaru speciálních operací Vojenské policie. S Nachtigallem a jeho partou jsme se seznámili v Afghánistánu. Každý z nás tam postřílel pár mudžáhedínů a spolu jsme vypili hektolitry piv. V civilu jsme se pak dali dohromady kvůli poněkud jinému druhu speciálních operací. Místo ochrany konvojů s potravinami pro vesničany a odstřelování islámských bojovníků, jsme dělali delikátnější práci jako převážení peněz, zbraní či zlata. 

Zkrátka a dobře jsme si zařídili vlastní zločineckou organizaci. 

„Vodku?“ zeptal se už asi pošesté Rybionek. Kapitán kývl. Ukrajinec mu do sklenice rozšafně nalil až po okraj. Čirá tekutina přetekla a rozstříkla se po dřevěném stole bez ubrusu. 

„Na zdraví!“ vyhrkl Saša a kapitán ve výslužbě vypil až do dna.

Zatím dokázal s mafiánem držet krok, ale jak znám bývalého důstojníka, další dva panáky ho dostanou do kolen. Ale tohle už Rybionek patrně neplánoval. Hrál si. Ukazoval nám i svým mužům, že má nervy z oceli, protože kufřík s kontrabandem ležel celou dobu zavřený na stole. Tohle všechno byla zkrátka jenom předehra.

„Dobře, pojďme k té nepříjemné části,“ zamračil se jakoby otráveně Ukrajinec. 

Nachtigall souhlasně pokýval hlavou, prsty pohladil číselný kód na kufru a po souhlasném cvaknutí zámku jej otevřel. Ukrajinský ranař postávající za sedícím staršinou vytřeštil překvapeně oči.

Tolik diamantů pohromadě ještě v životě neviděl. 

xxx

Rybionek pomalým pohybem sáhl do kufříku a vybral jeden z kamenů. 

„Jižní Amerika, hezký kousek, ale mizerné opracování. Latinos jsou flákači snad ve všem, co dělají,“ zakroutil jakoby smutně hlavou.

Kecal. Žádný Latino tyhle diamanty neopracovával. Byla to poctivá německá práce a většina diamantů navíc pocházela z jihoafrických dolů. Alespoň to tvrdili Izraelci, kteří nám v Nebrasce tohle horké zboží prodali. A židům, marná sláva, co se týče diamantů, věřím mnohem víc než umaštěnému Ukrajinskému mafiánovi. 

Rybionek měl dva důvody, proč tohle říkal. Buď chtěl jenom udělat dojem na své podřízené, kteří by nerozeznali diamant od broušeného skla, nebo se chystal srazit cenu.

„Pět milionů euro je za tohle moc,“ řekl Rybionek. 

Takže to druhé.

Ukrajinci pochopili jeho narážku a našponovali svaly k boji. Pouze muž, který stál za staršinou, na sobě nedal znát pohnutí. Odhadl jsem ho přesně – profík. On byl ve střehu pořád.

Nachtigall se také nenechal vyvést z míry: „Dohoda s panem Hladilem zněla pět milionů. Jenom za to, abych je dostal ze Států, jsem musel zaplatit přes dvě stě padesát tisíc. Nesl jsem největší riziko, a pokud se změnily podmínky, tak od obchodu ustupuji.“

Jak popsat zvuk, který vydá deset chlapů, když z podpažních pouzder během pár sekund vytáhnou pistole a odjistí je? Poslední série zvuků byla rozhodně jedno velké „cvak“, které prostorem ještě chvíli rezonovalo. Jediní, kdo své pistole nevytáhli, byli Nachtigall s Rybionkem. 

„Nebuďte tak hrr,“ usmál se široce mafiánský staršina. „Ach, vy Češi, děláte jako bych snad znesvětil lůno vaší matky,“ dodal, načež následoval hurónský smích. Navzdory němu bylo každému v místnosti jasné, že zrovna Rybionek by byl v případě potřeby schopný přesně něco takového provést. Osobně.

Mávl ledabyle rukou a jeho hoši sklonili pistole. Všichni měli makarovy – PM 9 mm. Stará dobrá ruská záležitost. Mafián nemafián, co se týče zbraní, je každý většinou tak trochu patriot. Hoši z východu dávali přednost makarovům, stejně jako chlapci ze Států milovali Colt 1911. My, hoši ze střední Evropy, jsme zase nedali dopustit na čezety. Konkrétně CZ 83 ráže 7,65 Browning. Poctivý výtvor Augustina Nečase z roku 1982 stále patřil do výzbroje české armády. Znali jsme ty chladné mrchy líp než své manželky a nevyměnili bychom je ani za nic. Na rozdíl od manželek. Alespoň já jsem to tak udělal.

„Tady je ale testosteronu.“

Byl to ženský hlas. A nejzvláštnější na něm bylo, že se místnostní rozlehl mnohem dřív, než se otevřely dveře, do té doby prokazatelně zamčené, a dovnitř vpadla mladičká blondýnka v lehce průhledných bílých šatech.

Všechny čezety i makarovy zamířily na ni.

„Možná jste si spletla dveře, madam,“ usmál se na dívku Ukrajinec, který stál spolu se mnou nejblíž dveřím a pistolí jí naznačil, aby se otočila a zmizela. S blondýnkou jako by se vzduch v místnosti osvěžil. Mezi tabák, vodku, jídlo a mužský pot vpadla silou stáda býků vůně fialek, která ovládla vzduch stejně rychle a nekompromisně jako Hitler Polsko. Tohle musel být zatraceně drahý parfém. 

„Myslíte?“ uculila se na Ukrajince dívka a předvedla mu dokonalé pukrle. 

xxx

„Míšo, odveď slečnu k baru a kup jí na mé zdraví panáka. Máme tady práci,“ zahlaholil přes místnost ukrajinsky Rybionek. Snažil se, aby to znělo nenuceně, ale v jeho hlase rezonovala slušná podrážděnost. Ať už za tohle narušení milionového obchodu může kdokoliv z restaurace, jeho příští hodiny budou naplněny bolestí.

Míša si dovolil krátký vítězný pohled k jednomu ze svých kolegů, schoval makarova do podpažního pouzdra a vřele se na dívku usmál. „Slyšela jste slečno, tady nemůžete být,“ řekl až otcovským tónem, tedy otcovským takovým tím způsobem, jaký si nevlastní tatínci schovávají pro dcerky, kterým právě povyrostla prsa, a vykročil jí naproti. Pravou rukou ji pevně obvinul kolem ramen, aby mu nevyklouzla, a se zkušeností vyhazovače ji manévroval ven ze dveří. 

„Kafka,“ řekl najednou do ticha, které nastalo, nadporučík Mezina. Všechny čezety zamířily nervózně ke dveřím.

xxx

„Što slučilos? Što slučilos!?“ ozval se zezadu Rybionek. Jeho postoj „Jsem stále nad věcí“ zmizel stejně rychle a definitivně jako hotovost při první návštěvě bordelu. 

„Slečno, pomalu zvedněte ruce a lehněte si na zem,“ řekl jsem a namířil dívce odjištěnou pistoli mezi oči. Ukrajinec, který se ji chystal odvést k baru, na mě vrhl tázavý pohled. 

„Što slučilos?!“ zařval už definitivně vytočený Rybionek.

„Mí muži předpokládají, že na nás někdo šije boudu. Ta holka je kafka. Návnada, někdo, kdo má odvést naši pozornost,“ vysvětlil mu naopak klidným hlasem Jan Nachtigall. Přitom pomalu vstal a z podpažního pouzdra vytáhl svou čezetu. Ukrajinci opatrně následovali našeho příkladu a své makarovy znovu namířili směrem ke dveřím.

Blondýnka široce roztáhla drobounká ústa v úsměvu. Nevypadala, že by ji palebná síla mířící na její křehounké tělo nějak vyvedla z míry.

„Bojíš se?“ zeptala se mě.

„Ne,“ zavrtěl jsem opatrně hlavou.

„Měl bys,“ ozval se jí za zády mužský hlas. 

xxx

A pak nastal masakr.