Ukázka #4 - Pohlazení soumraku

Ve spolupráci s nakladatelstvím Epocha Vám přinášíme novou rubriku s názvem Ukázka z knihy. Doufáme, že Vám to pomůže v rozhodnutí, jestli si danou knihu koupit a třeba objevíte nového oblíbence.


Anotace:
„Jsem princezna Meredith, dědička trůnu – pokud zůstanu naživo tak dlouho, abych na něj usedla. Myslela jsem si, že v L. A. budeme v bezpečí, ale když vás chce někdo opravdu zabít, stačí, když přiletí letadlem nebo na něčem okřídleném. Po letech emigrace jsem konečně měla kus svého domova. A domov, ten se vlastně nikdy úplně nezměnil. Vždycky byl krásný, smyslný a velmi, velmi nebezpečný.“

Princ Cel, Meredithin bratranec a protivník v boji o Temný trůn, si odpykává trest za pokus o vraždu své sestřenky. On a jeho stoupenci však nejsou jediní, od nichž jí hrozí nebezpečí. Z říše kouzel kdosi vypustil tisíciletí spoutané prastaré zlo nabité tou nejmocnější magií, jakou kdy fae vládli a které se vzdali, aby jim bylo dovoleno žít na americké půdě. A už je pouze málo těch, kteří vědí, jak ho zastavit. Hromadné vraždy v jižní Kalifornii jsou jen začátek...
Obklopená strážci se Merry pokouší přežít a s nejmocnějšími a nejkrásnějšími faeskými bojovníky počít potomka, protože pouze její dítě narozené dříve než Celovo jí může zaručit trůn – a s ním snad i bezpečí pro ni a její blízké.

Laurell K. Hamiltonová: Pohlazení soumraku (Merry Gentry 2)

21. kapitola

Greyovu detektivní kancelář nevolají k případům vraždy příliš často. V minulosti jsme policii pomáhali, když nějaká kouzelná bytost udělala něco špatného, ale spíš jako volavky nebo poradci. Na prstech obou rukou bych spočítala počet případů vražd, které jsem viděla, a ani bych nepotřebovala všechny prsty. 

Dnes bych připočetla další prst. Tělo té ženy už bylo na vozíku. Blonďaté vlasy měla přilepené k obličeji a prameny, kterých se dotkl oceán, byly tmavší. Velmi krátké večerní šaty byly bledě modré, tmavší tam, kde nasákly vodou. Pod prsy byla uvázaná široká stuha, nejspíš bílá, stahovala šaty tak, aby byl vidět dekolt. Dlouhé nohy měla bosé a opálené. Nehty si nalakovala svítivě modrým lakem, stejně tak na rukou. I rty měly podivně modrou barvu, ale nebylo to tím, že byla mrtvá. Měla je nalíčené rtěnkou. 

„Barva té rtěnky se jmenuje Udušení.“
Otočila jsem se za ženským hlasem za mnou. S rukama v kapsách ke mně přicházela detektiv Lucinda Tateová. Zkusila se na mě usmát jako vždycky, ale moc jí to nešlo. V očích měla pořád strach a úsměv pohasl dřív, než jí stačil pořádně zvlnit rty. Vždycky měla cynický výraz, když žertovala, ale dnes se cynismus vytrhl z otěží a spolkl veškerý její smysl pro humor.

„Promiň, Lucy, ale co jsi to říkala o té rtěnce?“
„Jmenuje se Udušení. Má imitovat barvu rtů mrtvoly, která zemřela na udušení. Hezká ironie.“

Znovu jsem se podívala na tu ženu. Kolem očí, nosu a okraje rtů měla namodralé a bílé stíny. Měla jsem podivnou touhu setřít jí rtěnku, abych viděla, jestli mají její rty opravdu stejnou barvu. Neudělala jsem to, ale z toho nutkání mě skoro svědily dlaně. 

„Takže se udusila,“ konstatovala jsem.
„Jo,“ přikývla Lucy.
„Neutopila se?“ zamračila jsem se.
„O tom pochybuji. Ani ti ostatní se neutopili.“
„Ostatní?“ vzhlédla jsem k ní.
„Jeremy musel s Terezou do nemocnice.“
„Co se stalo?“
„Dotkla se rtěnky, kterou se jedna z těch žen hodlala nalíčit, než zemřela. Pak začala zrychleně dýchat a nakonec nemohla dýchat vůbec. Kdybychom tu neměli zdravotníky, mohla zemřít. Měla jsem si to rozmyslet, než jsem do tohohle šílenství přizvala jednu z nejlepších jasnovidek v zemi.“

Pohledem sjela na Frosta, který stál opodál. Jednou rukou svíral zápěstí druhé ruky, postoj správného strážce. Dojem trochu kazily stříbrné vlasy poletující kolem něj ve větru, jako by se snažily osvobodit z culíku. Světle růžová košile ladila s kapesníčkem v bílém saku. Tenký stříbrný pásek na bílých kalhotách měl stejnou barvu jako jeho vlasy. Naleštěné boty měly krémovou barvu. Vypadal spíš jako manekýn než jako strážce, i když vítr občas pod vší tou růžovou a bílou odhalil černé ramenní pouzdro.

„Jeremy říkal, že přijdeš později,“ řekla Lucy. „Máš v poslední době dost spánku, Merry?“
„Moc ne.“ Neobtěžovala jsem se s vysvětlováním, že to nebyl Frost, kvůli komu jsem v noci byla dlouho vzhůru. Jen jsme tak přátelsky vtipkovaly, bez hlubšího významu, abychom vyplnily ticho, zatímco jsme stály nad mrtvou ženou. Shlédla jsem na její obličej; byla krásná i po smrti. Byla hodně štíhlá. Nejspíš držela dietu, aby se dostala na tuhle pidi velikost. Kdyby věděla, že té noci zemře, vykašlala by se na dietu?

„Kolik jí bylo?“
„Podle občanky dvacet tři.“
„Vypadá starší,“ podotkla jsem.
„Tohle s člověkem udělají diety a příliš mnoho sluníčka.“ Zasmušile sledovala útes nad námi. „Připravena vidět zbytek?“
„Jistě, jen mě trochu překvapilo, že jsi k tomuto případu přizvala Jeremyho i nás ostatní. Je to sice smutné, to ano, ale zabila se, nebo udusila, nějak mě nenapadá, proč jsi k tomu přivolala nás.“
„Rozhodně jsem nezvala tvé dva strážce.“ Ukazovala prstem na Rhyse kus od nás a poprvé za celou dobu se tvářila nepřátelsky. Frostovi nebylo příjemné zde být, ale Rhys si to viditelně užíval.

Všechno si pozorně prohlížel, usmíval se a broukal si znělku z Havaje 5-0. Nebo si ji alespoň broukal, když odcházel po pláži dál od nás, za policisty brodícími se v příboji. Předtím si dokola zpíval znělku ze seriálu Magnum, dokud mu Frost neřekl, aby přestal. Rhys sice dával přednost noir filmům a byl velkým fandou Bogarta, ale ten už netočil. Naštěstí v poslední době narazil v televizi na několik barevných filmů, které ho zaujaly.

Otočil se a s úsměvem nám zamával. Vydal se zpátky k nám a bílý trenčkot kolem něj vlál jako křídla. Klobouk, který měl ze začátku na hlavě, si musel sundat, aby mu ho vítr neodfoukl do moře.

„Vždycky se chová divně, když se motá kolem vraždy,“ poznamenala detektiv Lucy. „Pokaždé si to užívá, jako by měl radost, že někdo zemřel.“
Nevěděla jsem, jak jí vysvětlit, že byl kdysi uctíván jako bůh smrti, takže mu smrt nijak zvlášť nevadí. Ale to se policii neříká. „Vždyť víš, jak miluje noir filmy,“ řekla jsem místo toho.
„Tohle ale není film.“
„Proč jsi tak naštvaná, Lucy? Viděla jsem tě řešit mnohem horší vraždy, tak co tě žere?“
„Jen dočkej času. Až to uvidíš, už se nebudeš muset ptát.“
„Nemůžeš mi to prostě říct, Lucy?“

Vtom k nám dorazil Rhys a obličej mu zářil jako dítěti pod vánočním stromkem. „Ahoj, detektive Tateová. Ta dívka nemá prasklé žilky v očích ani žádné viditelné pohmožděniny. Ví někdo, jak se udusila?“
„Prohlížel sis tělo?“ zeptala se odměřeně.
S úsměvem přikývl. „Myslel jsem, že proto tu jsme.“
Namířila prst na jeho hrudník. „Tebe sem nikdo nezval. Merry, Jeremyho i Terezu ano, ale tebe…“ zapíchla mu prst do hrudi, „tebe ne.“

V tu ránu bylo po úsměvu. „Merry s sebou vždycky musí mít alespoň dva strážce, to přeci víš.“
„Jo, to vím,“ píchla do něj znovu, až se zlehka zakymácel. „Ale nejsem ráda, když se motáš kolem vražd, které vyšetřuji.“
„Znám pravidla, detektive. Nemanipuloval jsem s důkazy. Držel jsem se dál ode všech, záchranáři počínaje a fotografem konče.“

Vytáhla ruku z kapsy a zastrčila si za ucho vlasy, které jí do obličeje foukl poryv větru. „Tak se drž dál i ode mě, Rhysi.“
„Proč, co jsem udělal špatně?“


„Užíváš si to,“ vyštěkla. „A to bys rozhodně neměl,“ dodala už na odchodu ke schodům, vedoucím k parkovišti a klubu za ním.
„Kdo jí šlápl na kuří oko?“ divil se Rhys.
„Je vyděšená z toho, co našla tam nahoře, a potřebovala si na někom zchladit žáhu. Přišel jsi jí zrovna do rány.“
„Proč zrovna já?“
„Protože je smrtelník a ti smrt oplakávají. Neradují se z ní tak jako ty,“ přidal se Frost.

„To není pravda,“ oponoval Rhys. „Spousta detektivů si svou práci užívá a jsem si jistý, že i ten soudní lékař, co tu je.“
„Ale nechodí tu a neprozpěvují si,“ řekla jsem.
„Občas ano,“ trval na svém Rhys.

Zamračila jsem se na něj a dumala nad způsobem, jak mu to lépe osvětlit. „Když si lidé nad mrtvými těly zpívají, broukají nebo vtipkují, dělají to proto, že tím zahání strach. Ty strach nemáš, ty si broukáš, protože máš radost.“
Zadíval se na mrtvou ženu. „Jí je to už jedno. Je mrtvá. Mohli bychom na ní zinscenovat Wagnerovu operu a s ní by to ani nehnulo.“

Chytla jsem ho za ruku. „Ne mrtvé, ale živé bys měl konejšit.“
Zamračil se.
„Nedávej před lidmi najevo, jak jsi šťastný, když vidíš jejich mrtvé,“ vložil se do toho Frost.
„Dobře, ale stejně nechápu, proč bych měl předstírat.“
„Tak si třeba představ, že detektiv Tateová je královna Andais a vadí jí, že si nad mrtvými těly zpíváš,“ navrhla jsem.

Chvíli přemýšlel a pokrčil rameny. „Můžu se před detektivem lépe ovládat, ale stále nerozumím tomu proč.“
Povzdychla jsem si a hledala pomoc u Frosta. „Ty chápeš proč?“
„Kdyby ta žena na nosítkách patřila k mému rodu, pak by mě její smrt zasáhla.“
„Už to chápeš?“ zeptala jsem se Rhyse.
„Budu tedy v přítomnosti detektiva Tateové smutný,“ pohodil rameny.
„Bude stačit, když nebudeš evidentně šťastný, Rhysi.“ Představila jsem si, jak se s pláčem a kvílením vrhá na další mrtvolu. „Nepřežeň to.“
Zakřenil se a mně bylo jasné, že měl v plánu přesně to, čeho jsem se bála. „Myslím to vážně, Rhysi. Jestli se nebudeš chovat slušně, Tateová ti zakáže přístup na místo činu.“

Najednou se tvářil smutně. Tomuhle evidentně rozuměl. „Fajn, fajn, budu se chovat slušně. Šmarjá.“
„Pohněte, nemáme na to celý den,“ zavolala detektiv Tateová a vítr unášel její hlas jako racky nad námi. Byla už v polovině schodů a bylo působivé, že její hlas dolehl až k nám. 
„Vlastně máme,“ poznamenal Rhys.

Byla jsem už na cestě ke schodům a bořila se do měkkého písku. Litovala jsem, že jsem si dnes vzala boty na podpatku, a tak mi přišlo velmi vhod, když mi Frost nabídl rámě. „Vlastně máme co?“ zeptala jsem se.
„Celý den. Máme dokonce celou věčnost. Mrtví nikam neutečou.“
Ohlédla jsem se za ním. Sledoval detektiva nepřítomným, skoro zasněným pohledem. „Víš ty co, Rhysi?“
Se zdviženým obočím se na mě podíval.
„Lucy má pravdu. U případů vraždy se fakt chováš divně.“
Znovu se zakřenil. „Ne tak divně, jak bych mohl.“
„Co má tohle zase znamenat?“

Neodpověděl mi, jen prošel kolem nás ve svých nízkých podpatcích. „Co tím myslel?“ zeptala jsem se Frosta.
„Rhys byl kdysi nazýván pánem ostatků.“
„A to je co?“ skoro jsem zakopla a chytla se ho pevněji.
„Ostatky je zastaralý název pro mrtvolu.“

Zastavila jsem jej a snažila se zahlédnout jeho oči ve změti jeho stříbrných i mých rudých poletujících vlasů. „Když je sidhe nazýván pánem něčeho, znamená to, že nad tím má moc. Takže co tím myslíš? Že Rhys může způsobit smrt? To vím.“
„Ne, Meredith. Chtěl jsem říct, že kdysi uměl povolat staré mrtvé. Ty, jejichž těla již dávno ztuhla. Uměl je povolat z hrobů, aby bojovali po našem boku.“
Vykulila jsem oči. „Netušila jsem, že něco takového umí.“
„Už ne. Když byl stvořen Bezejmenný, ztratil Rhys schopnost povolat armádu mrtvých. Boje mezi námi už nebyly, takže toho nebylo třeba, a kdybychom tímto způsobem bojovali proti smrtelníkům, vyhnali by nás z této země.“ Zaváhal a pak dodal: „Mnoho z nás ztratilo nadpozemské schopnosti, když byl Bezejmenný stvořen. Ale nevím o nikom, kdo by ztratil tolik jako Rhys.“

Dívala jsem se na Rhyse, který šel před námi, a bílé kudrny mu vlály ve větru. Z boha, který mohl kdykoli přivolat armádu mrtvých, se stal… Rhysem. „To je důvod, proč mi nechce říct své pravé jméno, to, pod kterým jej uctívali?“
„Když ztratil své schopnosti, přijal jméno Rhys a prohlásil, že to staré zemřelo spolu s jeho magií. Všichni, včetně královny, to vždycky respektovali. Mohl to být kdokoli z nás, kdo do toho kouzla vložil nejvíc ze svých schopností.“

Sundávala jsem si boty a balancovala na jedné noze. V punčochách se mi v tom písku půjde líp. „Jak je možné, že všichni se stvořením Bezejmenného souhlasili?“
„Vládci vyhlásili trest smrti pro každého, kdo by se postavil proti.“
To mě mohlo napadnout. Přendala jsem si boty do jedné ruky a tou druhou se znovu zaklesla do Frostova rámě. „A jak Andais přinutila Taranise, aby souhlasil?“
„To je tajemství, které znají jen královna a Taranis.“ Rukou mi uhladil vlasy z obličeje. „Na rozdíl od Rhyse mi není příjemné být mezi tolika mrtvými a smutkem. Těším se na dnešní noc.“
Vtiskla jsem mu polibek na dlaň. „Já také.“
„Merry!“ zakřičela Lucy Tateová z vršku schodů. Rhys už byl téměř na její úrovni. Lucy zmizela z dohledu a Rhys pospíchal za ní. Jestli se tak dá jeho ležérní chůze vůbec nazvat.

„Měli bychom si raději pospíšit,“ zatahala jsem Frosta za ruku.
„To měli,“ přisvědčil Frost. „Nějak nevěřím jeho smyslu pro humor, když bude s detektivem sám.“
Vyměnili jsme si pohled a spěchali ke schodům. Nejspíš jsme oba doufali, že se tam dostaneme dřív, než Rhys vyvede něco milého a zároveň nepatřičného. Nevím jak Frost, ale já jsem si tím nebyla moc jistá.

22. kapitola

Některá těla byla v pytlích, kokonech z plastu, ze kterých už se nikdo neprobudí. Ale neměli jich dost, takže začali těla skládat na zem vedle sebe. Na první pohled jsem je nespočítala, ale bylo jich tu minimálně padesát, možná sto i více. Nemohla jsem se přinutit je spočítat, brát je jen jako věci naskládané do řady, tak jsem to nakonec vzdala a snažila se přestat myslet úplně. Pokoušela jsem se předstírat, že jsem zpátky u dvora a tohle byl jen další z královniných výstřelků. Při žádné z jejích malých představení si nikdo nedovolil ukázat nechuť, odpor, zděšení, a dokonce ani strach. 

Pokud ano, často dotyčného přinutila přidat se k této zábavě, jejíž součástí byl většinou sex a mučení, ne smrt. Udušení mezi její perverznosti nepatřilo, takže by ji tato drobná pohroma nepotěšila. Nejspíš by ji brala jako plýtvání. Tolik lidí, kteří by ji mohli obdivovat, které by mohla terorizovat.

Přesvědčovala jsem sama sebe, že můj život závisí na tom, abych nedala nic znát a nic necítila. Byl to jediný způsob, jak procházet mezi všemi těmi těly bez záchvatu hysterie, který jsem znala. Můj život tedy závisel na tom, že nedostanu hysterák. Opakovala jsem si to v hlavě jako mantru – nesmím dostat hysterák, je to otázka života a smrti, nesmím dostat hysterák, je to otázka života a smrti – a jen díky tomu jsem mohla procházet řadami těl, dívat se na tu hrůzu kolem a nekřičet.

Všechna těla, která nebyla zakryta, měla stejnou barvu rtů jako ta dívka dole na pláži. Až na to, že tohle nebyla rtěnka. Všichni se udusili, ale ne hned. Jejich smrt nepřišla milosrdně jako mávnutím kouzelného proutku. Na krku a hrudníku některých obětí byly stopy po nehtech, jako by se snažily rozdrápat si je a dostat tak trochu vzduchu do plic, které už beztak nepracovaly. 

Devět těl vypadalo jinak než ta ostatní. Nebyla jsem schopna přijít na to, čím to je. Došla jsem až k nim, pohozeným v řadě mezi ostatními. Frost se mnou ze začátku držel krok, ale teď byl zase zpátky na začátku, aby uvolnil místo spěchajícím policistům, tajným, zdravotníkům i všem ostatním, kterých se na místě vraždy vždycky vyrojí spousta. Vzpomněla jsem si, jak mě kdysi, když jsem se u vraždy nachomýtla poprvé, překvapilo, kolik lidí se tam pohybuje. 

Za Frostem bylo cosi zakrytého ubrusem, ale nebylo to další tělo. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to vánoční stromek. Někdo tu uměle nazdobenou zeleň přikryl. Snad nechtěl, aby strom viděl ta těla, jako když zakryjete oči nevinným, aby je ta hrůza neposkvrnila. Možná to bylo směšné gesto, ale mně to tak nepřišlo. 

Zdálo se mi vhodné výzdobu přikrýt, schovat ji, aby zůstala bez poskvrnky.
Frost si zakrytého stromku, a vlastně ani ničeho jiného, nevšímal. Zato Rhys si všímal všeho. Byl stále vedle mě. Nebroukal si, a dokonce se ani neusmíval. Od chvíle, kdy jsme vkročili do tohoto krveprolití, se choval umírněně. Ačkoli krveprolití nebyl přesný výraz. To by zde byla krev a rozpáraná těla. 

Tohle bylo podivně čisté, téměř neosobní. Ne, neosobní ne. Studené. Setkala jsem se s lidmi, kteří milovali masakry. Doslova si užívali, když mohli někoho rozřezat na kusy, zabořit nůž do jeho těla. Tady se však žádná surová radost nekonala. Byla tu jen smrt, chladná smrt, jako kdyby se tudy prohnala oživlá smrtka.

„Co je na těchto devíti jiného?“ Neuvědomila jsem si, že jsem to řekla nahlas, dokud mi Rhys neodpověděl.
„Odešli tiše, nemají žádné stopy po nehtech, nebojovali. Tihle, a jenom ti, prostě… odpadli tam, kde tančili.“
„Co se tu, u bohyně, stalo, Rhysi?“
„Co tady, kurva, děláte, princezno Meredith?“ Oba jsme se otočili na druhou stranu místnosti. Muž, který k nám kráčel, byl středně vysoký, plešatící, evidentně svalnatý a stejně evidentně vytočený. 
„Poručík Peterson, nemám pravdu?“ Poprvé a naposledy, kdy jsem ho viděla, jsem se snažila přimět policii, aby začala vyšetřovat možnost, že se mezi smrtelníky dostalo faeské afrodiziakum. Přesvědčovali mě, že afrodiziaka nefungují, stejně jako kouzla lásky. Tak jsem jim dokázala, že fungují, a málem jsem při tom způsobila orgie na losangeleské policejní stanici. Poručík byl jedním z těch, koho jsem při svém dokazování využila. Museli mu nasadit pouta, aby ho ze mě dostali.

„Nesnažte se být milá, princezno. Co tady, kurva, děláte?“
„Také vás velmi ráda vidím, poručíku,“ usmála jsem se na něj.
On se ale neusmíval. „Ihned vypadněte, než vás odsud nechám vyhodit.“
Rhys se posunul blíž ke mně. Petersonovy oči přeskočily na něj a zase zpátky na mě. „Vidím ty vaše dvě gorily. Jestli se o něco pokusí, tak je, s diplomatickou imunitou i bez ní, nechám zavřít.“

Ohlédla jsem se a viděla, jak se k nám pomalu blíží Frost. Zavrtěla jsem hlavou a on se zastavil. Zjevně ho to nepotěšilo, protože se zamračil. Nemuselo ho to těšit, jen jsem potřebovala prostor. 
„Viděl jste už někdy předtím tolik mrtvých?“ zeptala jsem se tiše.
„Cože?“ zabručel Peterson.
Zopakovala jsem otázku.

„Co to s tím má společného?“ zavrtěl hlavou.
„Je to strašné,“ řekla jsem.
„Jo, je to strašný, ale co to s tím má, kurva, společného?“
„Byl byste milejší, kdyby to nebylo tak strašné.“

Vydal ze sebe zvuk, který by mohl být považován za smích, kdyby nebyl tak nevrlý. „No, ksakru, princezno, jsem milej. Jsem přesně tak milej, jak bych byl ke každýmu vrahovi, jenž se schovává za diplomatickou imunitu.“ Usmál se, ale vypadalo to spíš jako obnažení zubů při vrčení.

Tehdy jsem byla podezřelá z vraždy muže, který se mě pokusil znásilnit. Neudělala jsem to, ale bez diplomatické imunity bych šla do vězení stejně. Přinejmenším bych šla k soudu. Nepokoušela jsem se mu to znovu vysvětlovat. Nevěřil by mi, stejně jako mi nevěřil tenkrát.

„Proč těchto devět odešlo klidně?“
„Cože?“ zamračil se.
„Proč na sobě těchto devět nemá známky zápasu?“
„Tohle je policejní vyšetřování a já jsem tu nejvyšší důstojník. Já to tady vedu a je mi jedno, jestli jste jedna z našich civilních poradců na metafyzické sračky. Je mi dokonce jedno, jestli jste nám už v minulosti pomáhala. Pro mě jste neudělala ani hovno a od žádné zatracené faeské pomoc ani nepotřebuju. Takže to řeknu naposledy, vypadněte.“

Snažila jsem se být chápavá. Snažila jsem se být dokonce praktická. Když to nejde po dobrém, může to jít po zlém. Vztáhla jsem k němu ruku, jako bych se chtěla dotknout jeho tváře, a on udělal přesně to, co jsem čekala, ustoupil.

„Co se děje, poručíku?“ zatvářila jsem se překvapeně. 
„Ani se mě nedotkněte.“ Hlas měl teď tišší, ale jak jsem zjistila, také mnohem nebezpečnější, než kdyby řval.

„Posledně to nebylo dotekem mého těla, že jste byl mimo sebe. To ty Branwyniny slzy.“
Promluvil ještě tišeji než předtím. „Opovažte se mě… ještě někdy… dotknout.“ V jeho očích bylo něco děsivého. Bál se mě, opravdu se mě bál, a kvůli tomu mě nenáviděl. Rhys se přesunul kousek přede mě, skoro jako by se chtěl postavit mezi mě a poručíka. Nebránila jsem mu. Nikdy není příjemné, když se na vás někdo dívá s takovou nenávistí.

„Setkali jsme se jen jednou, poručíku. Proč mě tak nenávidíte?“ Byla to tak přímá otázka, že by ji nepoložil snad ani člověk. Ale já jsem to nemohla pochopit, proto jsem se musela zeptat. Sklopil oči, nejspíš nečekal, že mu vidím tak hluboko do duše. Když promluvil, skoro ho nebylo slyšet. „Zapomněla jste, že jsem viděl, co jste nechala na tý posteli. Jen haldu masa roztrhanou na cáry. Bez záznamů od zubaře bysme ani nepoznali, kdo to byl. A vy se divíte, že nechci, abyste na mě sahala?“ Zavrtěl hlavou a podíval se na mě očima bez výrazu, očima poldy. „A teď vypadněte, princezno. Seberte si ty vaše dva hňupy a jděte. Mám to tu na povel a nechci vás tu.“ Mluvil klidně, skoro příliš klidně na to, že stál uprostřed toho všeho. 

„Poručíku, to já jsem je sem zavolala,“ ozvala se Lucy Tateová.
„A kdo to povolil?“ zeptal se jí Peterson.
„Nikdy předtím jsem nepotřebovala zvláštní povolení, abych je mohla přizvat k případu.“ Vydala se směrem k nám, a jak se blížila, všimla jsem si, že je minimálně o hlavu vyšší než poručík.
„Tu jasnovidku chápu. Dokonce i pana Greye, přece jen je to známý kouzelník. Ale proč ji?“ ukázal na mě palcem.
„Je dobře známo, že sidhe jsou velmi zběhlí v magii, poručíku. Napadlo mě, že čím víc hlav tu budeme mít, tím lépe.“

„Napadlo vás, napadlo vás… nemyslete, detektive. Jednejte po­ dle předpisů. A v předpisech je, že to nejdřív musíte probrat s velitelem operační skupiny, a to jsem já. A já říkám, že ji tu nechci.“
„Poručíku, já…“
„Detektive Tateová, jestli chcete být v týhle operační skupině, budete poslouchat moje rozkazy a nebudete se se mnou hádat, jasný?“

Sledovala jsem, jak Lucy bojuje s jeho příkrými slovy. „Ano, pane, je to jasné,“ přikývla nakonec.
„Fajn, protože hlavouni si můžou myslet, co chcou, ale já tu nastavuju zadek a já říkám, že to byl toxickej plyn nebo jed. Až udělaj toxikologický testy, budou vědět, co to bylo. A na nás bude, abychom našli toho, kdo to provedl. Napřed budem hledat, kdo to spáchal, a až pak, co to udělalo. Abychom vyřešili tenhle případ, nemusíme jít pro radu do země pohádek. Byl to jen další zkurvysyn, stejně smrtelnej jako každej jinej v týhle místnosti.“

Otočil hlavu stranou a podíval se na mě, na Rhyse i Frosta za ním. „Sorry, moje chyba. Smrtelnej jako všichni kromě vás v týhle místnosti. A teď zvedněte ty svý nesmrtelný zadky a vypadněte. A jestli uslyším, že kdokoli z mejch lidí s váma mluvil, bude mít na krku disciplinárku. Je to všem jasný?“

„Ano, pane,“ řekla Lucy.
Věnovala jsem mu okouzlující úsměv. „Děkuji vám mnohokrát, poručíku. Nedělalo mi dobře být tu mezi tolika mrtvými. Tohle bylo to nejhorší, co jsem kdy viděla, takže vám děkuji, že mě necháte odejít. Musela jsem se totiž hodně držet, abych odsud ne­ utekla.“S neutuchajícím úsměvem jsem si sundávala chirurgickou rukavici. Nedotkla jsem se ničeho a nikoho, nechtěla jsem si s sebou odnést dotek jejich mrtvých těl. 

I Rhys si sundal rukavice, i když on se tu dotkl spousty věcí. Prodírali jsme se ven, abychom mohli vrátit rukavice, a já si nemohla pomoct, abych před odchodem neřekla: „Ještě jednou děkuji, poručíku, že mě necháváte odejít. Souhlasím s vámi, nemám tušení, co tu sakra dělám.“ S tím jsem odešla a Rhys s Frostem mě následovali jako bledé stíny.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jak vycvičit draka - Cressida Cowell

Doctor Who: Dávný čas - Trevor Baxendale

Dotkni se osudu - Martina Wolfová