Ukázka #2 - Micah

Ve spolupráci s nakladatelstvím Epocha Vám přinášíme novou rubriku s názvem Ukázka z knihy. Doufáme, že Vám to pomůže v rozhodnutí, jestli si danou knihu koupit a třeba objevíte nového oblíbence.


 Micah (Anita Blakeová 13) - Laurell K. Hamiltonová




6. kapitola


Zaklepání a zdvořilý hlas oznámily příchod pokojové služby. Micah se dostal ke dveřím dřív než já, ale neotevřel je hned. Některé lidi ve svém životě jsem musela opatrnosti naučit, ale Micah měl opatrnost už v základní partnerské výbavě.

Zkontroloval kukátko a pak se podíval na mě. „Pokojová služba.“ Ale dveře přesto neotevřel. Sledovala jsem ho, jak se zhluboka nadechl a zkoumal vzduch. „Je cítit jako pokojová služba.“
Moje ruka klesla zpět od zbraně v ramenním pouzdru. Až do té chvíle jsem si ani neuvědomila, že jsem po ní sáh­la. Jak zavětřil, na okamžik jsem si pomyslela, že něco není v pořádku. Ne že prostě jen očichával vzduch, protože to hezky voní.

Dřív než dveře otevřel, nasadil si sluneční brýle. Ujistila jsem se, že moje sako zakrývá zbraň. Nechceme nikoho znervóznit a rozhodně nechceme personálu dát důvod k drbům. Ukrývat to, jak daleko za hranicemi normálního jsme, bylo u nás běžné. Lidé mají tendenci být nervózní, když se v jejich okolí vyskytují zbraně a kožoměnci. Celkem logicky.

Číšník se usmál a zeptal se, kam chceme položit tác. Nechali jsme ho prostřít ubrus na stůl u okna. Trvalo dlouho, než všechno připravil. Položil na stůl sklenky na vodu, látkové ubrousky a dokonce doprostřed dal i růži ve váze. Nikdy jsem nezažila, aby si pokojová služba dala takhle záležet.

Konečně byl hotový. Micah podepsal účet za jídlo a chlápek odešel s přáním hezkého dne, které opravdu znělo upřímně. Micah za ním zavřel dveře a zamknul všechny zámky. To jsem schvalovala. Zámky vám nepomůžou, pokud je nepoužíváte.Snažila jsem se rozhodnout, zda se mám mračit. „Mám ráda opatrnost, ty víš, že mám.“
„Ale,“ pobídl mě a položil sluneční brýle na konferenční stolek.
„Ale myslím, že bych tě měla nejprve pochválit, než si kvůli něčemu začnu stěžovat.“
Trochu se usmál. „Co zase?“
„Je tady salát s grilovaným kuřetem a grilovaná kuřecí prsa se zeleninou. Ten salát by radši neměl být pro mě.“

Zakřenil se, a ten náhlý úšklebek mi ukázal, jak asi mohl vypadat, když mu bylo patnáct.
„Ty dostaneš kuřecí prsa.“
Zamračila jsem se. „Radši bych si dala steak.“
Kývl. „Já vím, ale pokud si dáš tak těžké jídlo, nemusí ti pak být úplně dobře, pokud bude sex příliš, hm, akční.“
Snažila jsem se nesmát, ale neuspěla jsem. „A bude sex, hm, akční?“
„V to doufám,“ usmál se.
„A ty jsi dostal salát, protože...“
„Zastanu většinu práce,“ odtušil.
„Tak to rozhodně není pravda,“ rozohnila jsem se.

Objal mě a díky tomu, že jsme stejně vysocí, byl oční kontakt velmi vážný, velmi intimní.
„Kdo dělá většinu práce, záleží na tom, kdo dělá co.“ Jeho hlas byl hluboký a sytý. Naklonil se ke mně ještě blíž, když dodal: „Vím naprosto přesně, co ti chci provést a co s tebou chci dělat, a to znamená, že já budu odvádět,“ a jeho ústa už byla jen kousek nad mými, „většinu práce.“

Myslela jsem, že mě políbí, ale neudělal to. Odtáhl se a nechal mě rozechvělou a bez dechu. Když jsem znovu moh­la mluvit, aniž bych zněla tak roztřeseně, jak jsem se cítila, zeptala jsem se: „Jak to děláš?“
„Dělám co?“ zeptal se, když si sedal na svou stranu stolu a rozprostíral si ubrousek na klín.

Významně jsem se na něj podívala.
Zasmál se. „Jsem tvůj nimir-raj, Anito. Ty jsi má nimir- -ra, moje leopardí královna. V tom okamžiku, kdy jsme se setkali, moji šelmu a tu tvoji část, která volá a je volána leopardodlaky, to táhlo k sobě. To přece víš.“

Začervenala jsem se, protože ta vzpomínka, jak moc nás to k sobě přitahovalo od okamžiku, kdy jsme se poprvé po­tkali, mě vždycky trochu zahanbovala. Dobře, tak víc než jen trochu. Micah byl první muž, se kterým jsem kdy měla sex jen pár hodin poté, co jsme se potkali. 

Jediné, čím se to lišilo od známosti na jednu noc, byl fakt, že se mnou zůstal. Ale když se to poprvé stalo, ještě jsem nevěděla, že to tak bude. Micah byl první osoba, z které jsem nakrmila ardeur, první teplé tělo, na kterém jsem uhasila tu strašlivou žízeň. Vzniklo to vzájemné pouto díky tomu? Byl to základ toho všeho?

„Mračíš se,“ poznamenal.
„Moc přemýšlím,“ povzdychla jsem si.
„A ne o ničem příjemném, soudě z výrazu tvé tváře.“
Pokrčila jsem rameny, čímž se mi sako otřelo o zbraň. Sundala jsem si ho a pověsila přes opěradlo židle. Nyní bylo ramenní pouzdro odhalené a agresivně se odráželo od karmínové barvy košile. Moje paže zůstaly nezakryté, což ukazovalo většinu mých jizev.

„Jsi naštvaná,“ konstatoval. „Proč?“
Odvrátila jsem hlavu, protože měl pravdu. „Neptej se, dobře? Prostě nech moji podrážděnou náladu být, a já se ji taky pokusím ignorovat.“

Na chvíli se na mě zadíval, pak lehce kývnul. Ale jeho tvář se vrátila k opatrnému výrazu. K neutrálnímu, příjemnému výrazu, který říkal dokážu zvládnout její nálady. Nesnášela jsem ho, protože to znamenalo, že zas dělám potíže. Ale já nevěděla, jak s tím přestat. Zakopávala jsem zas o problémy, o kterých jsem si myslela, že jsem si je vyřešila už před měsíci. Co to se mnou ksakru je?Jedli jsme v tichu, ale nebylo to uvolněné ticho. Bylo to nucené ticho, aspoň teda v mé hlavě.

„Dobře,“ přerušil ho nakonec Micah a já nadskočila.
„Co?“ zeptala jsem se a můj hlas zněl napjatě, někde mezi zadýchaností a vřískáním.
„Nemám ani ponětí, proč jsi tak…“ udělal neurčitý pohyb rukou, „ale uděláme to po tvém. Jak jsi přišla k té jizvě na levé paži?“

Podívala jsem se na svou paži, jako by se tam náhle objevila. Zírala jsem na hrbolek zjizvené tkáně na vnitřní straně loktu, spáleninu ve tvaru kříže přímo pod tím, řeznou ránu od nože a novější stopy po zubech mezi těmi dvěma. Ty kousance byly stále spíš růžové, ne bílé a lesklé jako ten zbytek. Fajn, spálenina nebyla bílá, byla tmavší, ale… „Ke které z nich?“ zeptala jsem se a vzhlédla k němu.

Usmál se. „K té spálenině ve tvaru kříže.“
Pokrčila jsem rameny. „Chytili mě nějací renfieldové – lidé s několika kousnutími – kteří patřili vyššímu upírovi. Spoutali mě řetězy jako svačinku pro svého pána, až v noci povstane, ale zatímco jsme čekali, rozhodli se trochu pobavit. Ta zábava spočívala v rozpálení značkovacího železa ve tvaru kříže, kterým mě pak ocejchovali.“
„Říkáš ten příběh, jako by pro tebe nic neznamenal.“

Pokrčila jsem znovu rameny. „Neznamená. Ne doopravdy. Chci říct, bylo to děsivé a strašné a bolelo to jako čert. Snažím se o tom nepřemýšlet. Pokud bych se moc zabývala věcmi, které se můžou pokazit nebo které se pokazily v minulosti, měla bych problémy dělat svoji práci.“

Podíval se na mě a byl naštvaný. Nevěděla jsem proč. „Jak by ses cítila, kdybych ti řekl svůj příběh stejným způsobem?“
„Řekni mi svůj příběh, jakým způsobem chceš, nebo ho neříkej vůbec, Micahu. Já nejsem ta, kdo nás tu nutí hrát hru na pravdu.“
„Fajn,“ odsekl. „Bylo mi osmnáct, skoro devatenáct. Stalo se to ten podzim, kdy jsem měl odejít na univerzitu. Můj bratranec Richie se právě vrátil ze základní služby. Oba jsme se vrátili domů, takže jsme mohli jít s našimi otci ještě jednou naposledy lovit. Znáš to, poslední chlapský víkend v divočině.“ Jeho hlas byl napjatý vzteky a konečně jsem pochopila, že se nezlobí na mě.

„Můj táta s námi na poslední chvíli nemohl jít. Nějací lovci se ztratili a táta si myslel, že jedna z jeho hlídek je našla.“
„Tvůj táta byl policajt?“
Přikývl. „Okresní šerif. To tělo, které našli, patřilo bezdomovci, který se ztratil v lesích a nepřežil. Na těle se podepsala i nějaká ta zvířata, ale nezabila ho.“

Micahova tvář se ztrácela ve vzpomínkách. Už hodně lidí mi říkalo otřesnou pravdu, a on to zvládal jako většina z nich – bez hysterie. Bez emocí, odcizeně, jak by řekli psychologové a terapeuti. Když vyprávěl svůj příběh, vypadal prázdně. Ne věcně, jak jsem vyprávěla svůj příběh já, ale prázdně, jako by tu ve skutečnosti nějaká jeho část nebyla. Jediné, co prozrazovalo jeho napětí, byl záblesk hněvu v hlase.

„Všichni jsme byli ozbrojení a strejda Steve a táta už dávno naučili Richieho i mě jak používat pušku. Uměl jsem střílet dřív, než jsem uměl jezdit na kole.“ Odložil svůj příbor na stůl a jeho prsty nevědomky sevřely solničku. Bylo to skutečné sklo, hladké a elegantní na to, že to byla jen solnička. Otáčel jí kolem dokola v prstech a soustředěně ji pozoroval.

„Věděli jsme, že to může být naposledy, co jdeme spolu všichni čtyři lovit, chápeš? Na mě čekala univerzita, na Richieho armáda – všechno se tím tehdy měnilo. Táta byl vážně zklamaný, že s námi nemůže jít, a stejně tak i já. Strejda Steve nabídnul, že počkáme, ale táta mu řekl, ať jdeme napřed. Stejně bychom nemohli každý ulovit jedno zvíře ve stejný den. Měl v plánu za námi přijet a přidat se k nám následující den.“

Znovu se odmlčel, tentokrát na tak dlouho, že jsem myslela, že se zastavil nadobro. Mlčky jsem ho nechala, ať se sám rozhodne. Přestaň nebo pokračuj, řekni mi to nebo ne.Když se jeho hlas znovu ozval, byl prázdnější, teď už sice bez vzteku, ale zlehka v něm zazníval první náznak něčeho horšího.

„Dostali jsme srnu. Vždycky jsme dostali dvě povolenky na srnce a dvě na srnu, takže když jsme byli čtyři, mohli jsme střelit cokoli, co jsme našli.“ Zamračil se, pak se na mě podíval. „Ty asi nevíš, co je to povolenka na vysokou, že ne?“
„Povolenka na vysokou určuje, co smíš zastřelit – srnce nebo srnu. Některé roky nedostaneš možnost volby, protože některé roky je víc srn než srnců, takže vydávají víc povolenek na srny. I když většinou je hojnější srnec.“

Vypadal překvapeně. „Ty už jsi někdy byla na lovu vysoké.“
Přikývla jsem. „Táta mě s sebou brával.“
Usmál se. „Beth, moje sestra, si myslela, že je to barbarství. Zabíjeli jsme Bambiho. Můj bratr Jeremiah – zkráceně Jerry – neměl rád zabíjení. Táta mu to nevyčítal, ale znamenalo to, že jsem si s tátou byl bližší než Jerry, chápeš?“
Kývla jsem. „Chápu.“ V těch pár větách mi řekl víc o své rodině, než jsem doposud věděla. Dokonce jsem ani netušila, že má sourozence.

Nyní upíral oči na mou tvář. Zíral přímo na mě, když pokračoval dál, zíral tak upřeně, že dokonce i za normálních okolností by bylo obtížné jeho pohled vydržet. Teď, v téhle situaci, to bylo jako zvedat nějaké těžké břemeno, jenom abych vyhověla žádosti v jeho očích. Udělala jsem to, ale byl to obtížný úkol.

„Dostali jsme srnu. Vykuchali jsme ji a pověsili na tyč. Richie a já jsme ji nesli. Strejda Steve byl kousek před námi. Nesl svoji a Richieho zbraň. Já jsem měl svou pušku na popruhu přes záda. Táta mi vždycky říkal, že pokud je to moje zbraň, musím si ji hlídat. Musím ji mít celou dobu pod dohledem. Divné. Nemyslím, že by táta zrovna miloval zbraně.“

Jeho tvář se začala chvět, ne moc, pouze její kontury. Všechny ty emoce, které se snažil potlačit, se honily na samé hranici jeho tváře. Kdybyste nevěděli, na co se díváte, neporozumíte tomu, ale mně až příliš mnoho lidí říkalo strašlivé věci, než abych to neviděla.

„Byl to nádherný den. Slunce hřálo, nebe bylo modré, osiky jako ze zlata. Vítr byl ten den prudký. Rozfoukával listí, pršelo kolem nás jako zlato. Bylo to jako stát uprostřed těžítka se sněhem, s tím rozdílem, že místo sněhu tam byly zlaté, žluté listy. Bože, bylo to nádherné. A tehdy si to pro nás přišlo. Pohybovalo se to strašně rychle, jenom tmavá šmouha. Srazilo to strejdu Steva a on prostě padl na zem a už se nezvedl.“ Jeho panenky byly trochu rozšířené, srdce mu tepalo v hrdle dost silně, abych to viděla. Ale jinak byla jeho tvář netečná. Sebeovládání – tak přísná sebe­ kontrola.

„Richie a já jsme odhodili srnu, ale Richie neměl zbraň. Už jsem měl pušku skoro u ramene, když to vrazilo do Richieho. Spadl na zem a křičel, ale vytáhl svůj nůž. Snažil se bránit. Viděl jsem ten nůž, jak se leskl ve slunečním světle.“

Znovu se zarazil a tentokrát byla pauza natolik dlouhá, že jsem řekla: „Můžeš přestat, pokud chceš.“
„Je to na tebe příliš drastické?“
Zamračila jsem se a zavrtěla hlavou. „Ne, pokud mi to chceš říct, poslouchám.“
„Já jsem ten, kdo s tím začal, ne ty. Moje chyba.“ Poslední slovo řekl s větším důrazem, než bylo třeba. Chyba. Ve vzduchu viselo sebeobviňování přeživšího.

Chtěla jsem obejít stůl a dotknout se ho, ale bála jsem se. Nebyla jsem si jistá, že chce, aby se ho někdo dotýkal, zatímco vypráví svůj příběh. Později snad, ale ne teď.
„Znáš to, jak může čas uprostřed boje jakoby zamrznout?“
Přikývla jsem, ale nebyla jsem si jistá, jestli to viděl, tak jsem řekla nahlas: „Ano.“
„Pamatuju si ten obličej, obličej té věci, když to ke mně vzhlédlo od Richieho těla. Už jsi nás viděla v napůl zvířecí podobě. Ta tvář je leopardí a přitom není. Není lidská, ale ani zvířecí. Pamatuju si, jak jsem si pomyslel Měl bych vědět, co to je. Ale v hlavě mi znělo jen Monstrum. Je to monstrum.“

Olízl si rty a vtáhl do plic vzduch. Pak rozechvěle vydechl. „Měl jsem pušku přiloženou k rameni. Vystřelil jsem. Trefil jsem to. Trefil jsem to dvakrát nebo třikrát, než se to ke mně dostalo. Rozervalo mě to drápy, ale nebyla to ostrá bolest. Bylo to, jako když tě někdo praští baseballovou pálkou – tvrdé, tupé. Víš, že jsi zraněný, ale nevnímáš to takovým způsobem, jak sis představoval, že by drápy byly cítit – víš, co tím myslím?“

Přikývla jsem. „Jo, abych řekla pravdu, vím naprosto přesně, co myslíš.“
Podíval se na mě, potom dolů na mou paži. „Ty vážně víš, co mám na mysli, úplně přesně, viď?“
„Líp než většina lidí,“ souhlasila jsem, hlas tak tichý a věcný, jak jen jsem zvládla. Micah byl tak plný emocí, že jsem se radši držela zpět. To bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.

Usmál se na mě. Znovu to byl smutný, tesklivý úsměv plný sebepohrdání. „Puška byla pryč. Nepamatuju si, jak jsem o ni přišel, ale moje paže už dál nefungovaly. Ležel jsem na zemi, s tou věcí nade mnou, a už jsem se nebál. Nic mě nebolelo, nic mě neděsilo. Bylo to téměř poklidné. Potom si už pamatuju jenom útržky. Pamatuju si hlasy, když ležím na nosítkách. Pamatuju si, jak mě naložili do helikoptéry. Probudil jsem se v nemocnici, po jedné straně lůžka seděl agent Fox a po druhé táta.“

Rázem jsem pochopila, co ho k těmhle vzpomínkám přivedlo. „Když jsi dnes viděl Foxe, tak se ti to všechno vrátilo.“ Někdy mám prostě dlouhé vedení.
Přikývl. „To, že jsem ho znovu viděl, mě vyděsilo, Anito. Vím, že to zní hloupě, ale opravdu mě to vyděsilo.“
„Nezní to hloupě a nebylo to vidět. Chci tím říct, dokonce ani já jsem si toho nevšimla.“
„Nebyl jsem vyděšený vědomě, Anito. Byl to instinktivní strach. A pak se ti nelíbil tenhle pokoj a…“

Přešla jsem k němu. Objala jsem ho a přitiskla si jeho tvář k hrudi. Taky mě objal, pevně, tak pevně, jako by se držel posledního pevného bodu ve vesmíru.
„Miluju tenhle pokoj. Miluju tebe. Promiň, že pořád dělám problémy.“
Promluvil s tváří stále zabořenou do mého těla, takže byla jeho slova tlumená. „Já jsem ten útok nepřežil, Anito. Ten leopardodlak, který nás napadl, sežral tolik z mého strýčka a Richieho, kolik se do něj vešlo, a odešel. Našli nás nějací lovci a oba to naštěstí byli doktoři. Byl jsem mrtvý, Anito. Žádný tlukot srdce, žádný tep. Ti doktoři mi srdce znovu nastartovali, znovu mě přiměli dýchat. Ošetřili mě, jak nejlépe dovedli, a donesli mě na mýtinu, takže mě vrtulník mohl dopravit do nemocnice. Nikdo nečekal, že budu žít.“

Pohladila jsem ho po vlasech, stále uhlazených a pevně stažených do copu.
„Ale ty jsi přežil,“ zašeptala jsem.
Přikývl, tváří se přitom otřel o hedvábnou halenku a má prsa pod ní. Nebylo v tom nic erotického, jen ho to uklidňovalo.

„Ten leopardodlak byl sériový vrah. Zaměřoval se jenom na lovce a jenom potom, co zabili nějaké zvíře. Poté, co jsme byli napadeni, vydala FBI pro lovce varování. Fox mi vysvětlil, že si to jako sériové vraždy spojili teprve pár hodin předtím, než jsme byli napadeni. K prvnímu útoku došlo v rezervaci, kam byl přidělen.“
„On to vyřešil,“ pochopila jsem.
„Chytil… tu věc. Byl u toho, když to zabili.“

Pořád říkal jenom ta věc a monstrum. To od kožoměnců příliš často neslyšíte – ne o ostatních kožoměncích. „Ze­mřel jsem, přivedli mě zpět, přežil jsem a uzdravil jsem se. Uzdravil jsem se tak rychle. Neuvěřitelně rychle. A za měsíc už jsem byl taky monstrum.“ Jeho hlas byl tak smutný, když to říkal, tak strašlivě smutný.

„Ty nejsi monstrum,“ oponovala jsem mu.
Trochu se odtáhl, aby se na mě mohl podívat. „Ale hodně z nás je, Anito. Přidal jsem se k Merleově pardu a on byl dobrý vůdce, ale potom přišel Chiméra a převzal nás, a Chiméra byl šílený a krutý.“

Chiméra byl vůdce, které jsem zabila, abych zachránila Micaha a jeho blízké a spoustu dalších lidí. Byl to jediný panlykantrop, o kterém jsem kdy slyšela. Někdo, kdo se dokázal proměnit v celou škálu zvířat. Dokud jsem ho nepotkala, myslela jsem si, že něco takového není možné, ale setkala jsem se s ním a musela ho zničit. Byl skutečný a mocný. A navíc ještě velmi důmyslný sexuální sadista.

Držela jsem Micahovu tvář v dlaních. „Jsi dobrý člověk, Micahu. Nejsi žádné monstrum.“

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Assassin's Creed: Kacířství - Christie Golden

Štěstí na dosah - Irena Petříková

Fan překlady knih